Tento článek stručně řeší některé odlišnosti mezi těmito právními předpisy při ukládání povinností týkajících se zařazení, způsobu balení a přepravy nebezpečných odpadů, ale i o odlišnostech v průvodní dokumentaci.
Odchylky od zákona o odpadech
Hlava II zákona o odpadech řeší hodnocení nebezpečných vlastností odpadů. Příloha A dohody ADR se v části 2 zabývá též hodnocením nebezpečných věcí, tedy i odpadů, ale v řadě případů odchylně od zákona o odpadech. Zařazení nebezpečné věci podle kritérií části 2 ADR je mimo látek a předmětů třídy 1 a 7 vždy záležitostí odesilatele. Kritéria pro hodnocení nebezpečnosti jsou v řadě případů odchylná, ať už se to týká například odchylně stanovených hodnot bodů vzplanutí u hořlavých kapalin nebo definic jedovatosti a žíravosti.
Některé nebezpečné vlastnosti uvedené v zákonu o odpadech pak v ustanoveních přílohy A dohody ADR nenalezneme vůbec. Samo zařazení nebezpečného odpadu podle kritérií ADR v sobě nese často subjektivní hledisko, jelikož je možné uplatnit ustanovení 2.1.3.5.2 dohody ADR, které říká, že v případě neúměrně vysokých nákladů na zjištění fyzikálních, chemických a fyziologických charakteristik může být odpad zařazen do třídy podle té nebezpečné složky, která představuje převažující nebezpečí.
Tak například odpad s názvem „odpady ze zpracování ropy – kyselé dehty" by mohl být zařazen buď jako UN 2810, II či UN 2810, III – Látka jedovatá, kapalná, organická, ale též jako UN 2927, II – Látka jedovatá, kapalná, žíravá, organická. Na tomto příkladu jsem chtěl ilustrovat, že pouze mechanické zařazení odpadů podle různých převodníků katalogových čísel na UN čísla může být velmi zrádné, a to se již nezmiňuji o další komplikaci – určení míry nebezpečí, která se odráží v příslušné obalové skupině (I, II či III). Řada nebezpečných odpadů podle zákona o odpadech pak vůbec nemusí mít nebezpečné vlastnosti podle kritérií ADR a nebo mohou existovat úplné či částečné výjimky z povinností nařizovaných dohodou ADR při jejich přepravě. V praxi jsou to nejčastěji výjimky taxativně uvedené v odstavci 1.1.3 ADR, včetně podlimitních přeprav. Dále pak jsou to výjimky platné na základě zvláštních ustanovení uvedených v kapitole 3.3 ADR. Zcela zanedbatelné je u přeprav nebezpečných odpadů využití ustanovení kapitoly 3.4 ADR o vynětí z platnosti předpisů týkajících se nebezpečných věcí balených v omezených množstvích.
Přeprava odpadu
Pokud je již tedy nebezpečný odpad zařazen podle kritérií ADR pod UN číslo, případně pod obalovou skupinu, je nutné vyřešit způsob jeho přepravy. Nebezpečný odpad může být přepravován buď balený, tzn. v kusech, jako volně ložený nebo v cisterně. Poslední dva jmenované způsoby přepravy ovšem musí být dovoleny ustanoveními dohody ADR.
Přeprava v kusech je umožněna vždy a zákon o odpadech v § 13 odkazuje na zvláštní právní předpisy, pokud se týká balení nebezpečných odpadů a značení kusů. Nebezpečný odpad zařazený pod příslušné UN číslo, případně pod obalovou skupinu, musí být zabalen do předepsaných obalů podle pokynů pro balení uvedených v části 4 ADR. Většina těchto obalů podléhá zvláštnímu schvalování podle části 6 ADR, a to včetně splnění všech všeobecných podmínek balení, uvedených v části 4 ADR. Značení kusů (tedy finálních produktů balení sestávajících se z nebezpečného odpadu a obalu) je řešeno v části 5 ADR.
V obecné poloze se dá říci, že na kusu musí být bezpečnostní značka či značky předepsané pro dané UN číslo a obalovou skupinu v části 3 ADR a nápis „UN číslo". Toto jsou povinnosti stanovené mimo rámec § 13 zákona o odpadech. Další povinnosti dohoda ADR ukládá pro způsob přepravy, nakládku, vykládku, manipulaci a provoz, a to vždy podle konkrétního zařazení pod UN číslo, a případně obalovou skupinu. Odkaz na tyto povinnosti je uveden v § 24 zákona o odpadech.
Požadavky na průvodní doklady
Část 5 ADR pak odchylně od zákona o odpadech řeší požadavky na průvodní doklady, a to jak u dokladů vztahujících se k řidiči, tak i u dokladů k vozidlu a k nákladu. U některých přeprav nebezpečných odpadů je vyžadováno dohodou ADR pro řidiče tzv. „osvědčení o školení řidičů vozidel přepravujících nebezpečné věci" a nově též doklad vydaný státem, na němž je fotografie řidiče. Při přepravě nebezpečných odpadů cisternovými vozidly je dokladem k vozidlu myšleno „osvědčení o schválení vozidel pro přepravu některých nebezpečných věcí". Dokladem vztahujícím se k nákladu je vždy nákladní list s předepsanými údaji v předepsaném pořadí. Zápis v nákladním listu může vypadat například následovně:
ODPAD, UN 1263, BARVA, 3, II nebo ODPAD, BARVA, 3, UN 1263, II.
Dále v zápisu následuje údaj o popisu a počtu přepravovaných kusů, hmotnost či objem nebezpečného odpadu. Přitom platí pro jednotlivé třídy a UN čísla řada odchylných či zvláštních ustanovení. Při přepravách, které nejsou tzv. podlimitní, jsou rovněž vyžadovány „písemné pokyny pro řidiče". Jejich forma je stanovena v části 5 ADR a jejich obsah je dán konkrétním nebezpečných odpadem a jeho zařazením pod příslušné UN číslo. Z těchto pokynů pak vyplývají požadavky na zvláštní vybavení vozidel pro přepravu ADR.
Jelikož dohoda ADR ukládá řadu dalších povinností, se zařazením nebezpečného odpadu jako nebezpečné věci podle ADR se výrazně komplikuje způsob jeho balení, značení, odesílání, přepravy i příjmu, včetně dalších požadavků na průvodní doklady.
Tvůrci předpisu si toho byli vědomi, a proto u odesilatelů, dopravců a příjemců nebezpečných věcí je stanovena povinnost zajistit si odborně způsobilou a státem přezkoušenou osobu, tzv. „bezpečnostního poradce". Tato osoba pak má za povinnost uvést firmu do souladu s poněkud komplikovanými, a navíc v každém lichém roce se měnícími předpisy ADR.
M KONZULT, s. r. o.
