Zdroj: www.ihned.cz, 19.03.2009
Autor první ročenky o stavu životního prostředí v Praze za rok 1989 Jaroslav Šolc nikdy nezapomene na vstřícnost institucí, které mu tehdy poskytly potřebné údaje. Bude to už dvacet let, ale Šolc má stále před očima, jak všichni překypovali ochotou. Každý doufal, že s neutěšeným stavem životního prostředí se konečně začne něco dělat.
"Všude byli přesvědčeni, že taková publikace poslouží dobré věci. Navíc se sami pídili po ucelených informacích," vzpomíná Šolc. Statistiky o znečištění nebyly tajné. Chyběly však průřezové informace napříč obory. Ministerstvo životního prostředí tehdy ještě neexistovalo. Vzniklo v roce 1990.
"Chtěli jsme shromáždit informace v tak přístupné formě, aby sloužily nejen úřadům k rozhodování, ale třeba i hnutí Pražské matky," vysvětluje původní záměr Jaroslav Šolc.
Všudypřítomný prach
Praha měla na konci osmdesátých let tak znečištěné ovzduší, že jí to vyneslo republikový primát v počtu emisí na čtvereční kilometr. Předstihla dokonce i průmyslové Ostravsko a pánevní okresy Severočeského kraje.
Pro ilustraci, na hlavní město v roce 1989 spadlo celkem 22 267 tun prachu. Toto množství v průběhu dalších let postupně kleslo na nynějších 596 tun za rok, tedy na 2,7 procenta původní hodnoty. Uvádí to dosud poslední, v pořadí už devatenáctá ročenka životního prostředí Prahy s údaji za rok 2007.
Pokrok nastal v emisích oxidu siřičitého. Z 53 tisíc tun v roce 1989 se jeho emise v Praze snížily na 2,1 tuny v roce 2007. Šolc říká, že za čistějším vzduchem je přechod kotelen z uhlí na zemní plyn a zprovoznění horkovodního potrubí, jímž se do metropole přivádí teplo z elektrárny Mělník.
Výrazně méně znečišťuje průmysl. Změnila se technologie nebo byly odstaveny nejvíc zastaralé továrny.
Začátkem devadesátých let měla Praha 228 nejvýznamnějších průmyslových zdrojů znečištění. Nynější ročenka eviduje pouhé tři nejvýznamnější zdroje. Jsou to Pražská teplárenská, cementárna v Radotíně a spalovna v Malešicích.
Saze už nešpiní
Díky vytápění zemním plynem z Prahy zmizely v centru města saze z uhlí. Nebylo to zadarmo. Investovaly podniky, občané i město. Praha v roce 1994 zahájila dotační projekt na přeměnu topenišť v domácnostech z pevných paliv na zemní plyn. V letech 1994 až 2007 vyplatilo město občanům na dotacích 408 milionů korun. Podporu využilo celkem 39 tisíc domácností. Uhlím dnes v Praze topí už jen necelých šest procent domácností, zatímco v roce 1989 jich bylo takřka 45 procent.
Hluk nás utrápí
"Chtěli jsme, aby naše informace vyburcovaly politiky k jednání. Aby je to přimělo ke změně zákonů či vyhlášek, a to vše aby se promítlo do investic na ochranu životního prostředí," ohlíží se Šolc za původními představami.
První ročenka o životním prostředí Prahy vznikala ještě pod hlavičkou Projektového ústavu dopravních a informačních systémů (PÚDIS). Později přešla pod pražský magistrát. Letos se vytváří už dvacátá v pořadí.
Co se v Praze za uplynulých dvacet let zlepšilo? "Rozhodně to je vzduch v centru," tvrdí Šolc při pohledu na emisní mapy Prahy. Na druhé straně upozorňuje, že se zhoršila kvalita vzduchu na okraji města. Je to kvůli enormnímu nárůstu dopravy, jejíž intenzita za tu dobu vzrostla čtyřnásobně. Nákladní automobily sice do středu nesmí, objezdové dráhy však vedou silnicemi v okrajových částech, protože obchvat Prahy není hotový.
Doprava má na svědomí také nárůst hluku. Praha je v současnosti nejvíce postiženou oblastí České republiky. Polovina obyvatel v ní je zasažena nadměrným hlukem. Evropská agentura pro životní prostředí považuje za únosnou hranici pro lidské zdraví zvukovou hladinu do 60 decibelů. Desetina pražských obyvatel - 119 471 - je přitom v noci vystavena zvukům nad 60 decibelů, což je nadlimitní hodnota pro nerušený spánek. Celodennímu hluku nad 70 decibelů dokonce musí čelit 107 tisíc Pražanů.
Praha byla první
Mapy pražského znečištění jsou dnes cenným podkladem pro zastupitele, projektanty i developery. Kvalita životního prostředí se promítá do tržních cen pozemků a nemovitostí.
Informace o životním prostředí nabývají na ceně. Levné totiž není už samo jejich zjišťování. Instituce jsou finančně závislé na grantech a dotacích při výběru projektů a chtějí získané poznatky komerčně využít. "Původní ochota poskytovat údaje se vytrácí," poukazuje Šolc.
Shromažďováním informací o životním prostředí Praha o dva roky předběhla dobu. Celostátně se komplexní ukazatele o znečištění začaly sledovat až od roku 1991 po vzniku ministerstva životního prostředí.
Ředitel agentury CENIA Jiří Hradec spočítal, že do ozdravění životního prostředí Česko od roku 1990 investovalo celkem 415 miliard korun. Podílel se na tom stát, firmy i dotace Evropská unie z různých fondů a předvstupní pomoci.
Změny odstartoval zákon
"Kýžené změny k lepšímu životnímu prostředí v Česku odstartoval v roce 1991 zákon o ochraně ovzduší před znečišťujícími látkami. Zavedl přísné emisní limity pro tehdy nejvíc znečišťující látky, především oxid siřičitý, uhelnatý a prach. Cíl pro jejich dosažení byl stanoven na konec roku 1998," říká Jiří Hradec. Připomíná, že lví podíl na splnění termínu a odsířeném vzduchu měla elektrárenská společnost ČEZ.
V letech 1991 až 1998 instaloval ČEZ odlučovače do uhelných elektráren o celkovém výkonu 6400 megawattů.
Současně odstavil výrobu elektřiny o výkonu 2030 megawattů v nejzastaralejších provozech a nahradil ji proudem z Temelína. Odsíření a odprášení elektráren si vyžádalo investice ve výši 45 miliard korun.
Hradec připomíná, že k dalšímu vyčištění ovzduší přispěl Státní fond životního prostředí. V polovině devadesátých let dotoval z výnosů státu v malé privatizaci celkem šesti miliardami korun domácnosti, které z pevných paliv přešly na vytápění elektrickými přímotopy.
Z pohledu dnešních cen proudu je tehdejší rozhodnutí vnímáno kontroverzně. Část lidí se totiž vrátila k levnějšímu vytápění uhlím.
V každém případě to znamenalo další úbytek znečišťujících látek v ovzduší. Když se k tomu přidá postupné napojení obcí na zemní plyn, zahájené rokem 1994, musí se to na kvalitě ovzduší nutně odrazit.
Už jen kilogramy
"Emise oxidu siřičitého se snížily devětkrát," porovnává stav ovzduší v Česku začátkem 90. let a nyní Jiří Hradec. V roce 1990 se ho do českého ovzduší dostalo 1,850 milionu tun, zatímco v roce 2007, což jsou poslední dostupné údaje, to bylo 216 tisíc tun. V přepočtu na obyvatele to tehdy představovalo 185 kilogramů oxidu siřičitého. V současnosti na každého Čecha připadají roční emise ve výši 21,6 kilogramu SO2.
Jisté je, že oxidu siřičitého, v roce 1989 největšího strašáku, se už bát nemusíme. Do současných norem se vejde. Hradec ví, o čem mluví. CENIA právě vydala pozoruhodnou publikaci. Má název Hospodářství a životní prostředí v České republice po roce 1989. Mapuje změny, jimiž Česko prošlo v průběhu ekonomické transformace, i to, jak se odklon od těžkého průmyslu a snížení těžby surovin promítl do životního prostředí.
Dominantami měst už nejsou dýmající komíny a zapáchající řeky. Na druhé straně jsou tu kolony nákladních automobilů, na které se zboží přemístilo ze železničních vagonů.
Z kolejí na silnici
Změnou průmyslové produkce z velkoobjemových komodit na maloobjemové s vyšší přidanou hodnotou poklesl zájem o služby železnice. Současnému typu zboží více vyhovuje přeprava kamiony. Úskalí vidí Hradec i v tom, že nové průmyslové zóny se budují bez napojení na železnici.
"Celkové výkony nákladní dopravy zůstávají i ve změněných ekonomických podmínkách stejné jako před dvaceti lety. Tehdy i dnes je to zhruba 70 miliard tunokilometrů ročně. Nové druhy výrobků však míří k zákazníkům po silnici," dokumentuje změny Hradec.
V roce 1989 vozila 70 procent nákladů železnice, zatímco v současnosti se 75 procent nákladů dopravuje po silnici. Obdobné je to s osobní dopravou. V roce 1989 zajišťovala veřejná doprava více než polovinu celkové přepravy. V současnosti převažuje doprava individuální. Na osobní dopravě se dvěma třetinami výkonů podílejí osobní auta.
"Cena jízdenky na městskou hromadnou dopravu je stejná jako za litr benzinu," všímá si zajímavé souvislosti Hradec. Prostředky MHD se v roce 1989 podílely na osobní dopravě 19,2 procenta, dnes tento podíl činí 12,3 procenta.
Umělý ozon z výfuků
Zneklidňující je, že spalováním pohonných hmot se do ovzduší dostávají oxidy dusíku a že automobily se na jejich vypouštění v současnosti podílejí více než výroba elektřiny. Zatímco energetika přispívá k emisím oxidů dusíku ze 30,8 procenta, podíl automobilů už činí 33,7 procenta.
Oxidy dusíku jsou spouštěcím momentem pro vznik fotochemického smogu. Tato novodobá znečišťující látka je známá také pod názvem přízemní ozon. Vzniká uměle a s přirozeným ozonem ve výšce dvanácti kilometrů nad zemí má společný jen název. Přirozený ozon zachycuje ultrafialové záření před průnikem na Zemi. V uměle vytvořené formě naopak škodí jak rostlinám, tak lidskému zdraví. Projevuje se sníženou obranyschopností a zhoršeným dýcháním.
Přízemní ozon vzniká pouze v létě ve velkoměstech, a to jen při souběhu řady okolností. Musí být horko, sucho, bezvětří a k tomu jasná obloha. Odborníci dokážou jeho koncentraci v ovzduší změřit, ale jsou bezradní, když jde o účinné metody jeho zneškodnění.
Vzniká lokálně, škodí globálně
Český hydrometeorologický ústav (ČHMÚ) uvádí, že nadlimitní koncentraci přízemního ozonu bylo v roce 2007 vystaveno 85 procent české populace. Pouze v Hradeckém a Pardubickém kraji zůstal ozon v normě. Plošné šíření je způsobeno tím, že vítr unáší škodlivinu na velké vzdálenosti. Škodí tak i v místech daleko od svého vzniku.
Meteorologové při vysokých koncentracích vydávají upozornění pro obyvatele, ale zákaz vjezdu vozidel do měst nikdy nevyhlásili. Proč se doprava v kritických dnech nereguluje?
Náměstek ředitele ČHMÚ Jan Macoun říká, že stíhání je problematické. Letní smog do města rychle vpadne a stejně rychle odezní. Stačí, když zafouká vítr nebo se náhle ochladí. Tato změna počasí produkci ozonu prudce sníží.
"Omezit dopravu zkusili v Německu. Ale příznivý efekt to neprokázalo. Přišel vítr a smogová situace odezněla. Někdy ještě dříve, než ji stačili vyhlásit," vybavuje si podrobnosti Macoun.
Diesely znečišťují více
Jisté je, že více přízemního ozonu produkují dieselové motory, protože nafta hoří za vyšší teploty než benzin. Fotochemický smog trápí i vyspělé státy Evropy, kde od roku 2004 převažují osobní dieselové vozy nad benzinovými. Evropská unie zavádí pro koncentraci ozonu nový limit, jímž se mají členské státy povinně řídit od příštího roku. Ke stejnému datu se stane pro členské státy závazným také limit pro oxid dusičitý.
"Potřebovali bychom nové účinné nástroje, aby to zajistilo tak rychlý pokles znečišťujících látek, jako tomu bylo v devadesátých letech," uvažuje Jan Macoun nad novými škodlivinami v ovzduší, jimž jsou kromě ozonu také jemné prachové částice a polyaromatické uhlovodíky. Jinak řečeno, potřebujeme nové přísnější zákony, investice do změn technologie a účinnou kontrolu nad jejich dodržováním.
Voda v mírném pokroku
Množství organických a chemických látek, vypouštěných do řek se za dvacet let snížilo na 13,6 procenta původního množství. Z ročních 146,5 tisíce tun v roce 1990 klesl objem znečišťujících látek na 19,9 tisíce tun za rok. Uvádí to věstník Výzkumného ústavu vodohospodářského. Znečišťovatelé za vypouštění škodlivin do řek platí. Začátkem devadesátých let bylo v Česku zpoplatněno 1428 znečišťovatelů, nyní jich je 172.
Nerozpustné látky v celkovém objemu 19,6 tisíce tun vypustilo v roce 1990 do vodních toků v Česku 63 znečišťovatelů. V současnosti je to jediný, který jich za rok vypustí šestnáct kilogramů.
Za hlavní české znečišťovatele toků označil Výzkumný ústav vodohospodářský Praha tři zdroje. Na Vltavě je to PVK Praha s Ústřední čistírnou odpadních vod. Na řece Bílině Chemopetrol Litvínov. Svratku nejvíce znečišťuje čistírna odpadních vod v Brně Modřicích.
Řeky se nečervenají
Jak se zlepšila jakost vody v českých tocích, dokládají srovnávací mapy Výzkumného ústavu vodohospodářského z let 1991/1992 a 2006/2007.
"Vyhodnocujeme vždy dvouletí. Údaje za rok 2007/2008 budou hotové až v létě," uvádí Jitka Svobodová z oddělení ekologie a ochrany ekosystémů Výzkumného ústavu vodohospodářského.
Řeky jsou na mapách barevně odlišeny podle pěti stupňů znečištění. Známky jsou jako ve škole, nejlepší je jednička s modrou barvou, tedy neznečištěná řeka. Nejhorší je pětka s barvou červenou a označuje řeku velmi silně znečištěnou.
Začátkem devadesátých let se české řeky silně červenaly, nyní už jen mírně tu a tam.
"Pátou třídu se postupně podařilo takřka eliminovat," uvádí Svobodová. "Nyní je nejčastějším stupněm jakosti vody dvojka a trojka," dodává. Připomíná, že nejméně znečištěnou řekou je v současnosti Jizera, která má dvojku po celém toku. Zasloužila se o to iniciativa obcí a měst na jejích březích s názvem Čistá Jizera. Projekt zahrnul čističky odpadních vod, ekologické nakládání s odpady a plynofikaci.
Nejznečištěnější je naopak řeka Bílina, a to v úseku od města Most po Ústí nad Labem. Nejzávažnější škodlivinou v Bílině je arzén.
Došlápli si sousedé
O třídu lépe je na tom ve srovnání s minulostí Labe, které od nás teče do Německa "zelené", což znamená znečištěné, stupeň tři. Začátkem devadesátých let však odtékalo žluté, tedy silně znečištěné na stupeň čtyři.
Za dílčím úspěchem stojí Mezinárodní komise na ochranu Labe, která vznikla v německém Magdeburgu v říjnu 1990. Podpisem česko-německé dohody jsme se tehdy zavázali snížit znečištění Severního moře, kam Labe odtéká. Cílem bylo čistit Labe po celém jeho toku a spolu s kvalitou vody se kladl důraz na ozdravění přírody podél břehů. Za nápravou jsou čistírny odpadních vod v Pardubicích, Hradci Králové a Ústí nad Labem a změna technologie v papírně Štětí. Nedořešená je Spolana.
I Vltava se polepšila
Na soutoku s Labem u Mělníka se Vltava polepšila o dvě třídy. Z velmi silně znečištěné řeky je dnes řeka znečištěná. Tedy z původní pětky je nyní trojka. Napomohla tomu čistička v Českém Krumlově a rekonstrukce čističky v Českých Budějovicích.
Z pětky na trojku se na soutoku s Vltavou zlepšila Sázava. Berounka se do Vltavy vlévá jako trojka, byla čtyřkou.
Odra v Bohumíně opouští Česko na hranici s Polskem znečištěná (trojka), odtékala však velmi silně znečištěná (pětka). Nápravě pomohla rekonstrukce čističky odpadních vod v Ostravě a změna technologie v Nové huti Ostrava, takže se snížilo znečištění kadmiem.
Počet havarijních znečištění neklesá. V roce 1985 jich bylo 219, předloni 205, upozornil Výzkumný ústav vodohospodářský. Od roku 2006 se v Česku nesmějí prodávat prací prostředky s fosfáty, které byly v řece živnou půdou pro vznik sinic a následného vodního květu.
Olovo na ústupu
V roce 2001 byl v Česku zakázán prodej olovnatých benzinů. Výsledkem je ozdravění půdy, když v roce 2007 Státní zdravotní ústav nenašel v odebraných vzorcích žádný, v němž by se nacházel nadlimitní obsah tohoto těžkého kovu. V 7,2 procenta půdních vzorků však byl arzen. Do půdy se dostává vzduchem z nedokonalého spalování uhlí. Významně klesl obsah polychlorovaných bifenylů (PCB).
Ministerstvo zemědělství však ve své Zelené zprávě upozorňuje, že půda je ohrožena erozí a zhutněním. Zelená zpráva také poukazuje na to, že v půdě dramaticky ubývá živin. Je to tím, že zemědělci kvůli nedostatku peněz méně hnojí.
Například fosforečná hnojiva, která se vozila levně z Ruska, dávají zemědělci v současnosti na hektar necelých deset kilogramů proti 65,8 kilogramu v roce 1989.
Lesy trápí bílá nemoc
Nejcitlivějším indikátorem životního prostředí jsou lesy, které na změny v životním prostředí reagují jako první. Stromy postihla zvláštní nemoc. Začíná bílými tečkami na jehličí a bronzovými skvrnami na listech. Zasažená místa se postupně zvětšují a tmavnou, což nakonec vede k předčasnému opadání jehlic a listů. Strom chřadne, až odumře. Neduhu se odborně říká defoliace, tedy odlistění.
Právě vydaná Zpráva o životním prostředí České republiky za rok 2007 uvádí, že defoliací je poškozeno už více než 40 procent stromů. Spolu s Lucemburskem a Bulharskem je to nejvíce v Evropě.
Nemoc je svým způsobem paradoxní, protože stromy začaly chořet až po roce 1989. Čím si vysvětlit, že zdravotní stav lesů se zhoršil, ačkoli pokles vypouštěného znečištění je přímo impozantní?
"Defoliace je novodobý typ poškození stromů. Způsobuje ho přízemní ozon, který je v současnosti nejvýznamnější plynnou škodlivinou na lesních porostech," vysvětluje odborník na ekologii lesa Vít Šrámek zVýzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti ve Strnadech u Prahy.
Odborníci dlouho váhali, než označili přízemní ozon za nepřítele stromů. "Je velmi záludný. Nezanechává v jehličí žádné stopy. V tom se liší od oxidu siřičitého, který jsme v jehličí snadno detekovali," vysvětluje Šrámek. Zhoubné poškození ozonem lze dokázat pouze nepřímo z typu poškození jehlic a listů.
Vrah v rukavičkách
Vít Šrámek právě ukončil tříletý výzkumný úkol s názvem Vliv zvýšených koncentrací ozonu a meteorologických faktorů na stabilitu smrkových a bukových porostů v ČR v letech 2005 až 2008. Procestoval republiku a zjistil, že přízemní ozon si svou daň vybírá všude.
"Jsou to lípy na Letenské pláni i smrky na Mísečkách v Krkonoších. Chřadne kleč v Hrubém Jeseníku i keře na Českomoravské vrchovině," vypočítává. Počáteční příznaky defoliace běžný návštěvník lesa nebo parku ze země neuvidí, zasažená je pouze vrchní část koruny. Navíc jen listy na přímém slunci, ve stínu ozon neškodí. Až vršek koruny postupně opadá, nemoc se rozšíří na spodní větve.
Co běžný chodec nepozná, odhalily záběry ze satelitů. V Evropě se tímto způsobem lesy monitorují od roku 1986. K projektu se v té době připojilo i bývalé Československo. Proto lesníci mohou šíření defoliace porovnat s tehdejšími výsledky. Nemoc je na postupu.
"Dřeviny na obranu před ozonem odčerpají hodně energie, která jim chybí, když přijde sucho, mráz nebo brouk. Slábnou kořeny stromů, takže se kmeny při silném větru vyvrací," uvádí Šrámek. A připomíná, že obrana stromů před přízemním ozonem je ztížená i proto, že kyselé deště v minulosti vyplavily z lesní půdy živiny. Tradičních škodlivin v ovzduší je méně, ale zůstalo po nich dědictví.
Za čistším vzduchem v Praze stojí i přechod kotelen z uhlí na plyn.
60 decibelů je hladina zvuku, která je pro lidský organismus únosná.
Odsíření a odprášení elektráren si vyžádalo 45 miliard korun.
AUTOR: Alice Olbrichová
