Otázkou, co je, a co není odpadem a kdy se jedná o vedlejší produkt, se evropské orgány zabývají již od roku 1975, kdy byla přijata první směrnice o odpadech. Ta obsahovala pouze definici pojmu "odpad" v podobném znění jaké má dnes. Pojem "vedlejší produkt"neupravovala vůbec.
Podle definice pojmu "odpad" v zákoně o odpadech, která téměř doslovně odpovídá definici obsažené ve směrnici, se odpadem rozumí každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl (v některých případech je presumovaný) nebo povinnost se jí zbavit a přísluší do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k zákonu o odpadech. Taková definice, ač doplněna interpretačními ustanoveními v dalších odstavcích téhož paragrafu, je velmi obecná a svůj obsah získává až aplikací na konkrétní případy.
Praktická potřeba si vyžádala také výslovnou definici vedlejších produktů. Ta vychází z rozhodovací praxe Soudního dvora Evropské unie (dříve Evropský soudní dvůr, ESD). Do českého práva byla promítnuta tzv. euronovelou zákona o odpadech v roce 2010. Sám ESD opakovaně zdůraznil, že rozhodování, zda se jedná o odpad či vedlejší produkt, závisí na konkrétních faktických okolnostech, a je proto nutno rozhodovat případ od případu.
TROJDÍLNÁ ZKOUŠKA
Na pomoc státním orgánům i subjektům odpadového hospodářství stanovil ESD obecné zkoušky, podle nichž se přiřazují konkrétní látky či materiály pod jednu z definic. Poté je přejala i Evropská komise.
První otázkou, kterou je potřeba při rozhodování zvážit, je to, zda byla předmětná látka či materiál vyrobena záměrně. Pokud by totiž výrobce mohl svůj primární produkt vyrobit, aniž by vyrobil danou látku či materiál, ale přesto se rozhodl takto postupovat, anebo výrobce dokonce upravil výrobní proces tak, aby tato látka či materiál získaly specifické technické vlastnosti, pak se nejedná ani o odpad, ani o vedlejší produkt, ale o výrobek. V případě Saetti a Frediani (C-235/02) ESD dokonce ani nepovažoval za rozhodné, že byl vedlejší produkt, v tomto případě ropný koks, použit způsobem typickým pro využívání odpadu (palivo pro výrobu energie). To však neznamená, že by použití vedlejšího produktu bylo zcela na libovůli jeho výrobce, neboť zákon o odpadech v § 3 odst. 7 stanoví, že "Pro konkrétní způsoby použití vedlejších produktů podle odstavce 5 a výrobků z odpadů podle odstavce 6 musí být splněna kritéria pro využití odpadů, pokud jsou stanovena."
Dále následuje tzv. trojdílná zkouška, kterou musí vzniklá látka či materiál projít, aby mohl být považován za vedlejší produkt. Za prvé musí být jeho další využití jisté a ne pouze možné. Současně musí být připraven k použití bez dalšího zpracování a za třetí musí být vyráběn jako nedílná součást výrobního procesu. Jsou-li splněny všechny tyto tři podmínky, pak se nejedná o odpad. Pokud by byl vedlejší produkt použit jinak, než v souladu s právními předpisy, jednalo by se stejně o odpad. Odpadem se může stát i materiál, který by jinak splňoval podmínky pro vedlejší produkt, má však nepříznivé účinky na životní prostředí, nebo z bezpečnostních a zdravotních důvodů.
Z judikatury ESD plynou i další zajímavé závěry. Například v případě Tombesi (C-304/94) ESD judikoval, že definice odpadu zahrnuje i látky a materiály, kterých se jejich majitel zbavuje, a to i přes to, že mají hospodářskou hodnotu. V jiném případě (Palin Granit, C-9/00) však uznal, že možnost látku či materiál prodat zvyšuje pravděpodobnost jistoty jeho použití. K tomu Evropská komise připojuje, že hospodářská hodnota by neměla být deklarována jen symbolicky, jen aby se producent vyhnul zařazení materiálu jako odpad. Rovněž v případě Palin Granit ESD poukázal na to, že pro rozhodnutí o tom, zda se jedná či nejedná o odpad, není ani prvořadé, pokud se výrobce snaží množství vyráběného materiálu omezit, ačkoli toto jednání nahrává domněnce, že se skutečně jedná o odpad. Je však třeba hledat další souvislosti.
Do třetice případ Palin Granit a otázka skladování materiálu. Je-li materiál skladován po předem neurčitou dobu za účelem pouze možného dalšího jeho použití, je nutno ho během této doby považovat za odpad. Místo skladování ani fakt, že daný materiál nepředstavuje nebezpečí pro zdraví ani životní prostředí, není pro toto posuzování směrodatné.
STATUT ODPADU MŮŽE MATERIÁL ZTRATIT
I když se materiál stane odpadem, neznamená to, že je to definitivní. V případě pochybností je podle ESD lepší materiál považovat za odpad s tím, že tento statut může ztratit v okamžiku, kdy je skutečně připraven k použití jako vedlejší produkt. Zákon o odpadech rovněž stanoví podmínky, za kterých odpad přestává být odpadem a může se stát např. výrobkem nebo stanoveným výrobkem. Ten pak samozřejmě musí splnit požadavky dalších právních předpisů, zejména zákona o technických požadavcích na výrobky. Na druhé straně pak s vedlejším produktem, který je ve skutečnosti odstraňován, musí být nakládáno jako s odpadem.
Hlavním cílem definice odpadu i výkladové judikatury ESD je, aby se s odpady nakládalo odpovědně vůči životnímu prostředí. Proto je důležité citlivé a individuální posouzení každého konkrétního případu, aby výrobci nebyli tlačeni do ekonomicky výhodnějších variant na úkor životního prostředí.
Bernhard Hager
partner Dvořák, Hager & Partners
Alena Šíchová
právnička Dvořák, Hager & Partners
KDY JE TO VEDLEJŠÍ PRODUKT
- Jeho další využití jisté a ne pouze možné.
- Musí být připraven k použití bez dalšího zpracování.
- Je vyráběn jako nedílná součást výrobního procesu.
Jsou-li splněny všechny tři tyto podmínky, pak se nejedná o odpad.
