V návrhu nového zákona o ochraně ovzduší je zápach zařazen po bok všeobecně uznávaných látek znečišťujících životní prostředí. Již v jednom z úvodních článků návrhu zákona se uvádí, že pro účely zákona se rozumí: "znečišťující látkou každá látka, která svou přítomností v ovzduší má nebo může mít škodlivé účinky na lidské zdraví nebo životní prostředí anebo obtěžuje zápachem".
ZÁPACH SE NEUPRAVUJE JMENOVITĚ
Tento přístup je zdůrazněn v důvodové zprávě k návrhu zákona: "Definice znečišťující látky v sobě zahrnuje i látku, která obtěžuje zápachem (pachová látka). Díky tomu budou všechny nástroje určené k regulaci znečišťujících látek využitelné i pro látky pachové. Pachové látky z tohoto důvodu nejsou zákonem upravovány jmenovitě a speciálně, ale uplatňují se na ně standardní nástroje zákona."
Jedinou další zmínkou o zápachu, přípustných limitech apod., je v příloze č. 7 k zákonu, kde jsou uvedeny "Obsahové náležitosti žádosti o povolení provozu". Zde je jako jedna z příloh žádosti o povolení provozu vyžadováno: "1.4. Specifikaci všech znečišťujících látek, které budou vnášeny do ovzduší během provozu stacionárního zdroje. Zvláště je třeba uvést znečišťující látky, které mohou způsobovat pachový vjem. U stávajících zdrojů uvést informace o stávajících emisích ve stejném rozsahu."
Tento bod dává jistou naději, že problémy se zápachem vznikajícím při provozu budou řešeny již při projektové přípravě provozu a nikoliv až ve chvíli, kdy je provoz natolik obtěžující pro své okolí, aby provozovatel byl nucen problém zápachu řešit. Projektanti, úředníci, či investoři nových provozů se tedy budou muset s problematikou zápachu potýkat již ve fázi přípravy projektů. Podrobněji je tento požadavek rozveden ve vyhlášce.
I VYHLÁŠKA JE OBECNÁ
Zápachem se v obecné rovině zabývá i návrh vyhlášky k provádění výše uvedeného návrhu zákona, která hovoří: "o přípustné úrovni znečišťování a jejím zjišťování a o provedení některých dalších ustanovení zákona o ochraně ovzduší". Účelem této vyhlášky je (v souladu s právem Evropských společenství), stanovit přípustné úrovně znečišťování pro provoz stacionárních zdrojů, především emisní limity a technické podmínky pro provoz těchto stacionárních zdrojů. V příloze č. 7 návrhu vyhlášky jsou specifikovány přímo provozy, které musí splnit technické podmínky, jež povedou k eliminaci nebo omezení zápachu (viz box).
TŘI ZPŮSOBY ELIMINACE ZÁPACHU
Metod jak likvidovat zápach ve vzdušině je několik. Na fyzikálně-chemickém principu je založeno zařízení PCO, které pracuje na principu fotokatalýzy. Odpadní vzdušina je vedena přes UV výbojky, jež vyzařují specifickou vlnovou délku a následně prochází přes vrstvu speciálního katalyzátoru. Vysoce energetické UV záření pachové látky oxiduje a štěpí, na vrstvě katalyzátoru pak oxidační reakce dobíhají. Na výstupu jsou pachové látky rozloženy na vodu, uhlík a jiné neškodné látky. Jedná se o účinné zařízení, které rozloží i velmi vysoké a proměnlivé koncentrace pachových látek.
Druhým typem je zařízení IOA, pracující na principu ionizace. Vzduch je prováděn okolo výbojových trubic. Průchodem přes výboj je dodanou energií kyslík ve vzduchu aktivován. Takto vybuzený kyslík je velmi silným oxidačním činidlem, které rozkládá pachové látky. Reakce probíhají velice rychle a polutanty jsou okamžitě po průchodu ionizační jednotkou oxidovány. Systém ionizace je vhodný pro cirkulaci vzduchu uvnitř objektů - je tedy možné minimalizovat odsávání vzduchu z vnitřních prostor a výrazně uspořit na nákladech na vytápění.
Léty ověřeným systémem k likvidaci pachových složek jsou biofiltry. Jedná se o pravidelně zavlažované lože z rašeliny, borové kůry a drceného vápence, přes který je odváděn vzduch ze zapáchajícího provozu. Lože je kolonizováno bakteriemi, jež jsou schopny rozkládat složky zápachu. Lože je nutno pravidelně zavlažovat, kypřit a měnit. Při správné a pravidelné údržbě je účinnost biofiltru velmi vysoká.
Všechny tři výše uvedené technologie k likvidaci zápachu mají své opodstatnění a místo na trhu. Všechny mají své pro a proti a je vždy třeba pečlivě zvážit, která konkrétní výhoda je při rozhodování nejrelevantnější.
Hlavním argumentem pro biofiltry jsou nízké investiční náklady. Mají však i řadu nevýhod, které mohou v celkovém součtu biofiltr prodražit. Vyžadují denní kontrolu a obsluhu provozovatelem - zanedbání údržby vede k ohrožení jejich funkce. Biofiltr je vhodný pouze pro nízké a stabilní koncentrace pachových látek a jeho provoz během zimy je v našich podmínkách problematický.
PCO a IOA systémy čistí vzduch s vysokými a proměnlivými koncentracemi zápachu s vysokou účinností čištění a jsou jednoduché na provoz a údržbu. Zařízení lze umístit vně i uvnitř objektu a náběh jejich výkonu je okamžitý. Jedinou nevýhodou oproti biofiltru jsou vyšší investiční náklady. V řadě provozů bude však provoz PCO nebo IOA v celém průběhu životnosti zařízení ekonomicky zajímavější než biofiltr.
Tento článek byl v plném znění publikován ve sborníku firmy ASIO, spol. s r. o. "Energie z odpadních vod a odpadů" (listopad 2011).
Ing. Ondřej Unčovský
ASIO, spol. s r. o.
Autoři: Ondřej Unčovský
Zdroj: www.ihned.cz
