Přestože ekologie v dopravě je v poslední době častým tématem, "vodíková cesta" je zatím poněkud upozaděna. Není divu, že výrobci vidí nejsnadnější cestu v zemním plynu, jehož zásoby jsou zatím z dnešního pohledu více než dostatečné a jeho využití ve spalovacích motorech a nevyžaduje až tak zásadní změny. Koneckonců i postupná náhrada bioplynem je nasnadě.
Také elektromobily se konečně prodraly na výsluní zájmu veřejnosti i automobilových výrobců. Elektřinu lze dnes vyrábět z mnoha zdrojů, ekologizaci výroby této energie tak mohou automobilky směle přehodit na energetické firmy. Jen kdyby se už konečně podařilo vyřešit problém s akumulátory, respektive jejich kapacitou, velikostí a hmotností.
Jsou perspektivy skutečně tak růžové?
Podíváme-li se na obě zmíněné cesty k ekologizaci dopravy podrobněji, nabízejí se i negativa. Plyn je sice ekologický z dnešního pohledu, protože slibuje snadnou náhradu za většího strašáka, kterým je ropa, ale limity se stále zpřísňují a za pár let musí nutně upadnout v nemilost ekologů také exhalace motorů poháněných plynem.
Ani biocesta není tak zelená v kontextu problémů zemědělské výroby a rozmáhajícího se hladomoru. A nesmíme zapomínat na poznámky zastánců energetické soběstačnosti a zdvižené prsty připomínající, jak snadné je otočit kohoutkem a zastavit tok plynu z východu, na němž jsme už dnes v tomto ohledu značně závislí.
Elektromobily se zdají být z pohledu šetrnosti k životnímu prostředí nejčistším řešením, tedy pokud značně přivřeme oči nad problémy kolem akumulátorů. Nicméně ekologická výroby elektrické energie dosud není vyřešena ani pro stávající potřeby. A že s masovým nástupem elektromobilů tyto potřeby opravdu výrazně narostou, o tom není třeba pochybovat. Dořešena není ani kapacita rozvodné sítě a její inteligentnější způsoby distribuce.
Vodíková cesta
Předcházejícími odstavci jsem nechtěl brojit proti elektromobilům a CNG. Buďme rádi, že se automobilový průmysl v tomto ohledu rozhýbal k činům a že ekologie v dopravě konečně už není jen věčně nenaplňovaným tématem. Jen ať se u nás sítě CNG stanic a dobíjecích stojanu pěkně zahušťují. Přírodě se uleví a ropa ztratí argumenty pro svůj spekulativní cenový růst.
Mým záměrem bylo více vysvětlit, proč se i v dnešní době tolik lidí a výzkumných týmů stále zabývá vodíkem, jako palivem budoucnosti. Vize využití vodíku coby nevyčerpatelného energetického zdroje a jeho dostupnost je stále silná a do budoucna význam tohoto paliva nepochybně poroste. Zatím však je stále na okraji zájmu.
V roce 2010 bylo po celém světě otevřeno 22 nových vodíkových čerpacích stanic, čímž se zvýšil jejich celkový počet na 212.
V České republice byla první vodíková stanice otevřena před dvěma lety v areálu Veolia Transport v rámci projektu provozu vodíkového autobusu TriHybus (Triple Hybrid Hydrogen Bus). Ten jezdí na městské lince v Neratovicích. Jedno natankování, které trvá zhruba 10 minut, představuje 20 kilogramů vodíku, s nímž následně ujede vozidlo přibližně 300 km.
Dalších sestřiček se však zatím tato stanice nedočkala a vzhledem k tomu, že se vlna zájmu upjala na již tolikrát zmíněnou elektřinu a CNG, patrně ani hned tak nedočká.
Nicméně zprávy mezinárodního automobilového průmyslu o tom, že auta s palivovými články budou v prodeji v roce 2015, vyvolaly rozsáhlé přípravy na vybudování husté sítě infrastruktury vodíkových čerpacích stanic na západ od našich hranic i v jiných částech světa.
Je tedy pravděpodobné, že o vodíku ještě hodně uslyšíme. Již nyní je ve fází reálného projetu nebo probíhající výstavby 206 dalších čerpacích stanic. Tahounem vodíku v Evropě je především Německo.
Význam vodíku nepodceňují ani výrobci a dodavatelé tradičních paliv.
Ačkoliv je vodík momentálně ve stínu zájmu, na západ od našich hranic bude stanic výrazně přibývat.
Zdroj: www.ihned.cz
