Havárie japonské elektrárny Fukušima odstartovala debatu na téma bezpečnost jaderných elektráren. Německo prakticky okamžitě oznámilo odstavení sedmi nejstarších elektráren a nyní jedná o jejich dalším osudu.
Odborníci zatím radí vyčkat na výsledky analýz z Fukušimy. Jenže co když konečný rozbor událostí bude natolik alarmující, že se politici rozhodnou pro radikální řez? Jak by vlastně vypadala bezjaderná Evropa?
Týdeník Ekonom se pokusil propočítat, zda se skutečně může starý kontinent bez nukleární energie obejít.
Teoreticky to možné je, avšak až za několik desítek let a rozhodně ne zadarmo.
Zvýšila by se závislost na ruském plynu, cena elektřiny by vzrostla až na dvojnásobek, a evropské firmy by se tak v porovnání se světem staly ještě méně konkurenceschopné.
Rychlý blackout
V Evropě jsou téměř dvě stovky jaderných reaktorů a celkovou spotřebu elektřiny kontinentu pokrývají zhruba ze 30 procent.
Na první pohled to není nijak vysoké číslo a řada zemí se obejde bez jaderné energetiky už nyní. Ovšem například ve Francii má jádro více než 70procentní podíl.
Zastavení francouzských reaktorů by neznamenalo fatální problém nejen pro zemi galského kohouta, ale pro celou Evropu. Elektřina totiž díky propojení soustav jednotlivých zemí proudí napříč celým kontinentem.
Jaderné elektrárny plní roli nejstabilnějších dodavatelů elektřiny a bez jejich příspěvku by se energetické soustavy všech zemí zhroutily.
»Nejde otočit nějakým hypotetickým vypínačem a okamžitě vypnout všechny jaderné elektrárny. Elektroenergetický systém řady států je postaven na velkých centralizovaných zdrojích a část z nich jsou právě ty jaderné,« potvrzuje odpůrce atomu Edvard Sequens z ekologického hnutí Calla.
Bezjaderné Evropy bychom se reálně mohli dočkat nejdříve v roce 2050. Kolik by to však stálo, si nikdo netroufá odhadnout.
Vedle stavby nových elektráren by bylo nutné zcela změnit regulaci energetických soustav a obrovské peníze by stála i likvidace odstavených jaderek. Ta by se měla platit z peněz, které elektrárna ukládá stranou z vyrobené elektřiny. Pokud by svůj provoz skončila dříve, nebylo by na účtech jednoduše dost peněz.
Česká republika by se teoreticky mohla bez jádra obejít dříve, v řádu několika let. Ovšem i pro ni platí totéž co pro celou Evropu - nebylo by to zadarmo (více viz Česká cesta nejaderná na str. 14).
Přichází doba plynová
Nejrychlejší teoretické řešení, jak nahradit evropské jaderné elektrárny, představují paroplynové zdroje. Jejich samotná výstavba v průměru trvá tři roky.
Aby Evropská unie nahradila všechny jaderky, musela by postavit 85 paroplynových elektráren o výkonu Temelína, tedy 2000 megawattů, což je ekonomicky nejvýhodnější velikost plynového zdroje.
Celková investice za všechny elektrárny by dosáhla při současných cenách na 85 miliard eur, tedy v přepočtu zhruba dva biliony korun.
Tento scénář však s sebou nese hned několik problémů, které jej předem odsuzují k nezdaru.
»V každé zemi jsou jiné povolovací procesy a i kapacita dodavatelů technologie má své hranice. Jsem přesvědčený, že výstavba takového počtu elektráren by se v krátké době určitě nezvládla,« soudí Pavel Brychta z České plynárenské unie.
Například energetická společnost ČEZ už několik let plánuje výstavbu hned čtyř velkých plynových elektráren. Ještě ani jednu nespustila. Jen studie vlivu stavby na životní prostředí, tolik obávaná EIA, zabere minimálně dva roky. Veřejnost totiž jakýmkoli stavbám příliš nakloněna není.
Dalším problémem jsou dodávky plynu. Nové zdroje, které by nahradily jaderné elektrárny, by za rok spotřebovaly až 200 miliard metrů kubických zemního plynu. Evropská spotřeba by se kvůli tomu zvedla o téměř polovinu. Zvýšit takovým způsobem dodávky plynu je technicky nemožné.
Současné plynovody už pomalu přestávají rostoucí spotřebě stačit a ty plánované - NorthStream, SouthStream a Nabucco - mají dohromady kapacitu 90 miliard metrů krychlových. Výstavba dalších je v nedohlednu - jen rozhovory o budoucích trasách by se táhly několik let.
»Obrovským problémem by také byl neúměrný nárůst závislosti Evropské unie na zahraničních dodávkách zemního plynu, především pak z Ruska,« upozorňuje Brychta.
Výměna jádra za zemní plyn by vedla k prudkému zvýšení cen elektřiny, protože plyn je hned po topných olejích nejdražším palivem současnosti. Energetické společnosti zapínají tyto elektrárny, jen když potřebují vykrýt energetické špičky, kdy jsou ceny elektřiny nejvyšší - oproti základním taxám až dvojnásobné.
»Náhrada jádra plynem by sice zřejmě mohla být nejrychlejším řešením, ale prakticky by se jednalo o ekonomický nesmysl,« varuje prezident Svazu průmyslu a bývalý šéf energetické společnosti ČEZ Jaroslav Míl.
Uhelná renesance
Dalším z teoreticky možných modelů náhrady jádra je návrat k uhelným elektrárnám, které ostatně zásobovaly před půlstoletím Evropu elektřinou prakticky ze 100 procent.
Výstavba uhelného zdroje trvá minimálně deset let a v porovnání s plynovým je dvakrát dražší. Tyto nové elektrárny by pak podle kvality paliva a účinnosti kotlů spálily až jednu miliardu tun uhlí za rok.
Pro Evropu by to znamenalo až zdvojnásobení spotřeby. To by nebylo možné bez zvýšení dovozů, prolamování limitů a obnovování těžby v již uzavřených dolech.
Země Evropské unie přitom mají na svém území potvrzené zásoby jen necelých 30 miliard tun. Bez otevírání nových nalezišť, které by zcela jistě bylo spojené s růstem cen této suroviny, by její zásoby při zvýšené spotřebě vydržely maximálně do roku 2040.
Elektřina z uhlí je jen o něco málo dražší než z jádra, takže k nijak zásadnímu růstu cen elektrické energie by zpočátku zřejmě nedošlo.
Politici a ekologové by se však museli smířit se zásadním nárůstem emisí. Uhelné elektrárny o celkovém výkonu 170 tisíc megawattů, což je výkon stávajících evropských elektráren jaderných, vypustí za rok do ovzduší přes miliardu tun oxidu uhličitého - tedy stejné množství jako všichni znečišťovatelé v Německu a České republice dohromady.
Pro Česko by větší zastoupení spalování uhlí zcela jistě znamenalo otevření otázky těžebních limitů. Rypadla by se tak nezastavila ani po zbourání Horního Jiřetína, ale pokračovala by do náhradních ložisek. V ohnisku zájmu těžařů by se pak zřejmě ocitl i Litvínov.
Narůstal by i tlak na otevírání nových nalezišť v Evropě, především v německém Porúří a v Řecku.
Prvním rokem, kdy by se Evropa skutečně mohla obejít bez jaderné elektřiny, je až rok 2050.
Takové jsou závěry hned několika studií renomovaných společností, jako jsou PricewaterhouseCoopers nebo McKinsey. Ty se zabývají především rozvojem obnovitelných zdrojů a modelují další vývoj evropské energetiky s různým zastoupením jednotlivých zdrojů.
»Evropskou energetiku je nutné postupně přebudovat, cíleně stavět decentralizovaný systém založený na dostupných obnovitelných zdrojích energie. V přechodném období se budou doplňovat současné zdroje zemním plynem,« vysvětluje Sequens.
Například studie společnosti PricewaterhouseCoopers počítá s postupným útlumem nejen všech jaderných, ale i uhelných elektráren. O výrobu elektřiny se po roce 2050 mají postarat čistě jen obnovitelné zdroje v kombinaci s důslednými úsporami.
O jaké by šlo, naznačuje plán poradenské společnosti Negawatt. Vedle důsledného zateplování a energetické správy budov se počítá například se zrušením nebo minimálně omezením světelných reklam či s kontrolou energetické náročnosti výroby.
To by podle firmy, která není spojena se žádnou ekologickou organizací, mohlo ve Francii snížit spotřebu o plných 30 procent. Jak donutit spotřebitele k úsporám už ale žádná analýza neřeší.
Slabinou »zelených« scénářů je dočasný nárůst spotřeby plynu. Prakticky všechny počítají s tím, že by se v příštích 40 letech jaderné a uhelné elektrárny po ukončení své životnosti postupně nahrazovaly paroplynovými. A ty by byly později vytlačeny obnovitelnými zdroji.
»Slunce a vítr může pokrýt v dlouhodobém horizontu až 50 procent spotřeby, ale musí se stát několik věcí,« říká Aleš Spáčil z tuzemského zastoupení německé společnosti Conergy, která je předním výrobcem solárních panelů.
Problém je, že Slunce a vítr není možné regulovat. Podle Spáčila se tedy musí co nejrychleji rozjet trh se skladováním elektřiny, například ve vodíkových článcích.
Ale ani v obnovitelných zdrojích není Evropa soběstačná. Obří větrné parky by pro dosažení patřičného výkonu například musely pokrývat moře.
Solární elektrárny chce PricewaterhouseCoopers stavět dokonce na Sahaře a elektřinu potom rozvádět na kontinent přes Španělsko a Turecko.
»Tento projekt sleduji a skutečně mu fandím. Viděl jsem plány a propočty, které naznačují, že by se výrobní náklady elektřiny z těchto solárních elektráren mohly jednou vyrovnat jaderným,« tvrdí Míl.
»Bohužel si v tuto chvíli nedovedu představit člověka, který by dokázal udržet na Sahaře politicky stabilní prostředí, které by realizaci vize umožnilo,« dodává.
Zlatá střední cesta
Pokud se tak evropští politici k nahrazení jádra přeci jen odhodlají, pravděpodobnější je jiný scénář.
Spíše se bude hledat rozumný kompromis spojený s postupným dožíváním současných jaderných elektráren a zvyšováním jejich bezpečnosti.
»Pokud by měla být částečně nebo zcela nahrazena jaderná energie, bylo by třeba hledat jiný zdroj, který zajistí stabilní dodávky elektřiny, a to rozhodně nejsou obnovitelné zdroje,« upozorňuje obchodní ředitel energetické společnosti ČEZ Alan Svoboda.
Spíše by to podle jeho slov znamenalo zvýšení výroby ze zemního plynu a renesanci uhlí. »Celkově by pak určitě stoupla cena elektřiny, protože produkce již existujících jaderných elektráren je zdaleka nejlevnější,« dodává.
Mix uhlí a zemního plynu by zřejmě doprovázelo i zavádění chytrých sítí, aby bylo možné lépe řídit obnovitelné zdroje. Své místo by v bezjaderném mixu měly mít také úspory.
Ty by však unie neměla vynucovat na spotřebitelích, ale měla by k nim spíše motivovat energetické a distribuční společnosti.
Jejich ztráty při výrobě a v sítích se totiž počítají v desítkách terawatthodin. Například v roce 2009 se v České republice »ztratilo« zhruba jedenáct terawatthodin elektřiny, což je asi šestina tuzemské spotřeby.
Ekologická a bezjaderná elektřina bude bezesporu dražší než ta současná. Otázkou je o kolik.
Společnost McKinsey ve své analýze vývoje energetiky do roku 2050 uvádí, že Evropa s desetiprocentním podílem jádra a zemního plynu bude platit za elektřinu v průměru o pět až deset procent více než při zachování současného scénáře vývoje s rozvojem jádra a útlumem uhlí.
Při zachování jaderných elektráren by se cena elektřiny v roce 2050 měla pohybovat v rozsahu 66 až 95 eur za megawatthodinu. V případě útlumu energie z jádra a plynu by to bylo 78 až 97 eur. Úplné uzavření jaderných zdrojů by nejspíš znamenalo další posun k hranici 100 eur za jednu megawatthodinu.
Nyní se přitom v Praze megawatthodina elektřiny na příští rok prodává zhruba za 55 eur. Konec jádra, byť postupný, by tedy v horizontu 40 let znamenal nárůst cen elektřiny až téměř na dvojnásobek.
»Podobný nárůst cen elektřiny by zničil celý evropský průmysl. Zůstaly by zde jen obchodní společnosti, které by přeprodávaly zboží vyrobené jinde,« upozorňuje šéf Asociace malých a středních podniků a živnostníků Karel Havlíček.
AUTOR: Robert Zelenka
Podíl jádra na výrobě elektřiny
Jaderný svět
- První skutečný jaderný reaktor spustili Američané v prosinci 1951 v Idahu. Jeho výkon byl ale tak malý, že dokázal krýt pouze spotřebu nutnou pro chod zařízení.
- Elektrárnu napojenou na síť jako první zprovoznili v červnu 1954 sovětští vědci v Obninsku.
- Jaderné elektrárny nyní provozuje 29 zemí. Nejvíce reaktorů mají Spojené státy (104), Francie (58) a Japonsko (55).
- V současnosti je ve výstavbě 65 jaderných bloků, nejvíce v Číně (27), Rusku (11) a v Indii (5). V Evropě se budují nové reaktory v Bulharsku, ve Francii, Finsku, na Slovensku (Mochovce) a na Ukrajině.
- Od jaderné energetiky ustupují Belgie, Itálie, Německo a Švédsko. Belgie zavře své reaktory v roce 2025.
- Naopak Itálie se loni rozhodla k návratu k jádru a stavět nové reaktory chce i Švédsko.
70 procent
Takový je podíl jádra na výrobě elektřiny ve Francii.
85 miliard eur
Tolik by stála náhrada energie jádra plynem.
Zdroj: www.ihned.cz
