Oba pojmy řeší problémy, na něž dlouho naráželi místní zpracovatelé při využívání odpadů k výrobě nových produktů. Agenda kolem výrobků se vždy u nás považovala za mnohem jednodušší a také méně nákladnou, než agenda související s odpady, jejich nakládáním a evidencí. Také proto mnozí vyjadřovali svou obavu, že po euronovele začnou mizet z evidence odpady, aby se vzápětí někdy vynořily jako nekontrolované vedlejší produkty nebo výrobky. Zdá se však, že masivní přeřazování odpadů do režimu výrobků zatím nehrozí.
ODPAD A NE-ODPAD
Euronovela nově zavedla hranici, kdy odpad přestává být odpadem a stává se vedlejším produktem (VP). Podmínek je několik a všechny musí být splněny souběžně. Především se věc musí běžně využívat a existuje pro ni trh nebo poptávka. Na semináři, který k problematice euronovely pořádala společnost Inisoft, s. r. o., vysvětlil analytik Ing. Jiří Kvítek: "Pokud potřebujete prokázat úřadům existenci poptávky, stačí doložit smlouvu se zákazníkem-odběratelem. Má to ale háček - stačí zakolísání trhu, jaké jsme zažili například v loňském roce. Jakmile poptávka není, máte jako producent vedlejšího produktu problém. Je proto vhodné si zajistit více různých odběratelů, aby se dali zaměňovat, když jeden přestane fungovat."
Definice také požaduje, aby využití věci nevedlo k nepříznivým dopadům na životní prostředí a lidské zdraví. "Jak se to bude dokladovat, zatím není zákonem přesně stanoveno," upozorňuje Ing. Kvítek.
Rozhodování, kdy je věc odpadem a kdy vedlejším produktem, se zdá být poměrně složité. Je třeba při něm analyzovat výrobní proces - jaké jsou vstupy a výstupy z technologie, co se považuje za primární (hlavní) produkt, výrobní rezidua a vedlejší produkty. Pomoci může jeden z evropských dokumentů, Interpretační sdělení o odpadech a vedlejších produktech, které bylo vydáno dne 21. 2. 2007 pod označením KOM(2007)59. Nejde sice o závazný dokument, ale přesto poskytne snadný a použitelný návod, jak tyto kategorie rozlišit. Stačí sledovat názorné schéma, které je zde uveřejněno (viz obr.).
NEJVYŠŠÍ INSTANCE
O tom, zda věc je, nebo není odpad, rozhoduje v evropském měřítku jako poslední instance Evropský soudní dvůr (ESD). "V evropském právu nemají pojmy vedlejší produkt nebo druhotná surovina žádný právní význam," vysvětluje Ing. Kvítek. "Soudní dvůr rozhodne, zda jde o odpad, nebo ne. Nikdo však nezkoumá, co je to jiného, když nejde o odpad."
ESD při svém rozhodování zkoumá několik kritérií. Například, zda existuje možnost, že je materiál nepoužitelný (což může být důsledkem již zmiňovaného zániku poptávky). Materiál také musí splňovat technické požadavky a musí pro něj existovat trh. Jedním z kritérií také je, zda materiál původce deklaroval jako odpad. "Když chcete něco použít jako vedlejší produkt (tj. změnit odpad na ne-odpad) nesmíte to nikdy, za žádnou cenu deklarovat jako odpad," varoval na semináři Ing. Kvítek. "Jakmile věc jednou deklarujete jako odpad, není cesty zpět a deklarování jako VP už není možné!"
Příkladů, jak rozlišit odpad a vedlejší výrobek, je mnoho. Snaží-li se původce produkci materiálu omezit, může to být podle ESD znamení, že jde o odpad. "Pokud by to byl VP, nepotřebuje ho omezovat, jelikož pro něj má využití, ovšem opět na naráží na zajištění odbytu," upozorňuje Ing. Kvítek.
Klasickým příkladem jednoznačného vedlejšího produktu jsou odřezky a piliny z masivního dřeva, neboť jsou schopny opětovného použití bez dalších zpracování. Jinak je tomu u odřezků a odpadů ze zpracování dřevotřísek, které obsahují příměsi z lepidel a tmelů. Takové odpady buď musí podstoupit úpravu, která kontaminující látky odstraní, a pak je lze využít jako VP (pokud splní limity znečišťujících látek). Neobhájí-li však tyto produkty podmínky pro zařazení do VP, zejména právě limity znečišťujících látek, spadnou do režimu odpadu.
Podle definice také vznikají vedlejší produkty jako nedílná součást výroby, jinými slovy musí vzniknout v souvislosti s výrobou. Vznik vedlejšího produktu proto nemůže deklarovat osoba oprávněná k nakládání s odpady. Vetšinou totiž nemá právě tu výrobní činnost.
Podmínky splnění technických požadavků pro konkrétní účely může být pro praxi tvrdá. "Chcete-li deklarovat jako vedlejší produkt strusku, musí splňovat technické podmínky pro konkrétní využití, což v tomto případě budou nejspíš limitní hodnoty některých prvků ve strusce," uvádí příklad Ing. Kvítek. "Pokud limity překročí, nemůže být deklarována jako VP, i kdyby splnila všechno ostatní. Jenže zastoupení těchto prvků se může ve strusce lišit šarži od šarže, což její použití jako VP hodně komplikuje."
Další příklad z praxe přednesl na semináři jeden z účastníků: "Vyrábíme produkty z plastového granulátu, který před vstupem do procesu ještě předtřiďujeme. Z tohoto kroku získáváme silně znečištěný podíl, který se nedá použít a končí na skládce. Pak je tady ale mírně znečištěný podíl v technické čistotě, který dodáváme mimo náš závod na výrobu zatravňovacích dlaždic. Ten by se mohl deklarovat jako VP?" Ing. Kvítek odpovídá: "Rozhodně ano. Případně si pořiďte vlastní linku na výrobu dlaždic, to by pro tento případ bylo nejefektivnější. Hlavně jde o to, že bude vznikat v souvislosti s výrobní činností."
A NEMŮŽE TO BÝT VÝROBEK?
Vedlejší produkty představují jakýsi mezistav mezi odpadem a výrobkem. Vše kolem výrobků je určováno zákonem č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky. Tento zákon upravuje mimo jiné technické požadavky na výrobek, které se týkají například "...podmínek používání, recyklace, opětovného použití nebo zneškodnění výrobku, pokud takové podmínky mohou významně ovlivnit složení nebo povahu výrobku nebo jeho uvedení na trh, popřípadě do provozu."
Chcete-li převést vedlejší produkt do režimu výrobku, není to jednoduchá cesta. Některé výrobky spadají do kategorie "stanovené výrobky", tj. musí u nich být posouzena shoda s technickými požadavky, aby mohly být uvedeny na trh, případně do provozu. To vše znamená povinnost výrobek certifikovat.
Certifikaci stanovených výrobků provádí podle zákona č. 22/1997 Sb., autorizovaná osoba (ÚNMZ). "Zařazení mezi stanovené výrobky vyžaduje certifikaci a udržovací poplatky, což je dost nákladné a samotný proces trvá dlouho," vysvětlil na semináři Ing. Kvítek. "V konkrétním případě, na kterém jsme pracovali, trvalo zdokumentování a dokladování VP několik měsíců a stálo zhruba 200 tisíc korun."
Firmy se často snaží odpadní produkt zpracovat na "nestanovený výrobek". Ten en nemusí mít certifikaci a je zde možnost vyjmout produkt z evidence dopadů. "Je otázka, zda se to podaří a jestli produkt i jeho výrobce projde kontrolami České inspekce životního prostředí a České obchodní inspekce takříkajíc bez ztráty květinky," komentuje Ing. Kvítek.
U nestanoveného výrobku si technické podmínky výroby dává sám výrobce (díky tomu je snadno splní). I nestanovený výrobek může být dobrovolně certifikován. Vše, co se uvede v certifikaci, se však stává pro výrobce závazné.
Vyplatí se převedení vedlejšího produktu mezi výrobky? "Není pravda, že nakládání s výrobky je jednodušší než s odpady a VP. Jakmile věc zařadíte mezi výrobky, hrozí vám zařazení do REACH, kde certifikace jednoho výrobku stojí okolo 23 tisíc euro," upozorňuje Ing. Kvítek. "Nakládání s odpady je zatím několikanásobně levnější než nakládání s výrobky."
Na závěr Ing. Kvítek říká: "Případ VP a odpadů jednoznačně ukazuje, že euronovela není předpisem, který by vše vyřešil jako mávnutím kouzelného proutku. Spíš se jedná o formální splnění povinnosti implementovat evropskou směrnici 98/2008/ES. Mnohé změny končí u symbolické změny základních pojmů zákona. Takový předpis ve skutečnosti mnoho neřeší."
ZAVEDENÍ POJMU VEDLEJŠÍ PRODUKT V EURONOVELE:
Movitá věc, která vznikla při výrobě, jejímž prvotním cílem není výroba nebo získání této věci, se nestává odpadem, ale je vedlejším produktem, pokud
a) vzniká jako nedílná součást výroby,
b) její další využití je zajištěno,
c) její další využití je možné bez dalšího zpracování způsobem jiným, než je běžná výrobní praxe, a
d) její další využití je v souladu se zvláštními právními předpisy a nepovede l nepříznivým účinkům na životní prostředí anebo lidské zdraví.
HRANICE, KDY ODPAD PŘESTÁVÁ BÝT ODPADEM
Některé druhy odpadů přestávají být odpadem, jestliže poté, co byl odpad předmětem některého ze způsobů využití, splňuje tyto podmínky:
a) věc se běžně používá ke konkrétním účelům,
b) pro věc existuje trh nebo poptávka,
c) věc splňuje technické požadavky pro konkrétní účely stanovené zvláštními právními předpisy nebo normami použitelnými na výrobky, a
d) využití věci je v souladu se zvláštními právními předpisy a nepovede k nepříznivým dopadům na životní prostředí anebo lidské zdraví.
Autor/ři: JARMILA ŠŤASTNÁ
(zpracováno na základě semináře k euronovele zákona o odpadech, který pořádá společnost Inisoft, s. r .o.)
Zdroj: www.odpady.ihned.cz
