Mýtus zeleného ostrova

Kdykoli Hans Benjaminsson, tiskový mluvčí elektrárenské firmy Orkuveita Reykjavíkur, slyší o reklamních akcích evropských distributorů na dodávku zelené energie, musí se pousmát.

Islandská obdoba Pražské energetiky totiž jinou než zelenou energii ani nenabízí. Ze zásuvek, kam dodává proud, teče elektřina vyráběná ze sta procent z obnovitelných zdrojů.

»Island se může pochlubit opravdovou světovou raritou. Díky přírodním zdrojům máme nejčistší a nejlevnější mix energií na světě,« opakuje sympatický čtyřicátník formulku z barevných prospektů společnosti.

Díky vulkanické činnosti a dravým říčkám je na Islandu energie, kam se jen člověk podívá. »Když to trochu přeženu, stačí navrtat trubku do země a párou roztočíte nejen turbínu, ale ještě si s ní zatopíte,« vtipkuje Kristinn Haflidason, projektový manažer vládní agentury Invest in Iceland.

Ledový ostrov ovšem není tak úplně zelenou pohádkou, jak by se mohlo zdát. Snadná dostupnost a nízké náklady na výrobu energie se lehce mohou stát noční můrou.

Podobně jako v Česku vyrostly kvůli levné pracovní síle montovny jak houby po dešti, přilákala elektřina za babku na Island těžký průmysl, který by se jinde neuchytil.

Téměř 80 procent vychvalované čisté energie z obnovitelných zdrojů spolykají »špinavé« americké, kanadské a australské hliníkárny.

Jednička ve znečištění

Island si tak kromě přírodních krás připsal další prvenství: v přepočtu na obyvatele je největším výrobcem hliníku na světě. A dokonce i v absolutních čísel se vejde do první světové desítky.

Obrázky neporušené krajiny z barevných katalogů cestovních kanceláří jsou zavádějící. Národ, kde žije zhruba stejně lidí jako v Ostravě, kvůli třem obřím fabrikám na výrobu žádaného lehkého kovu vypustí v přepočtu na jednoho obyvatele do vzduchu každým rokem stejně emisí oxidu uhličitého jako Polsko nebo Slovensko. Ty ale platí za tradiční země těžkého průmyslu.

Základní surovina pro výrobu hliníku - bauxit -, se přitom na Islandu paradoxně nikde netěží. Přesto se producentům vyplatí dovážet po moři na ostrov uprostřed Atlantiku tisíce tun oxidu hlinitého v podobě bílého granulátu. Tedy polotovaru, z něhož se pak hliník mocnými »elektrošoky« doslova vypálí.

Surovina putuje na Island doslova přes půl zeměkoule. Dvě třetiny oxidu hlinitého totiž například americká Alcoa, která v islandském Reydarfjörduru provozuje svou vůbec největší hliníkárnu, vyrábí v Austrálii.

I tak se pendlování lodí mezi dvěma světadíly vyplatí. Nikde jinde než na Islandu by totiž hliníkárenský gigant energii potřebnou na elektrolýzu tak snadno nezískal.

Státem vlastněná elektrárenská firma Landsvirkjun dodává hliníkárně Nordurál, což je dceřiná firma konsorcia Century Aluminium, jednu kilowatthodinu proudu za jednu stotisícinu ceny hliníku na světovém trhu.

Elektřina za hubičku

Aktuálně tak firma s čistým ročním ziskem 1,15 miliardy dolarů vydá za jednu kilowatthodinu 2,3 amerického centu (v přepočtu 40 haléřů). Čtyřikrát méně, než by jí nabídl kdokoli jiný v Evropě. A jedenáctkrát méně, než kolik za stejné množství odebrané energie dnes platí průměrná česká domácnost.

Vzhledem k tomu, že účty za elektřinu činí třeba v USA tři čtvrtiny finální ceny surového hliníku, nelze se divit, že světoví producenti vzali Island útokem. Jediný závod v Reydarfjörduru, který byl otevřen v dubnu 2008, zvedl spotřebu elektrického proudu na spoře obydleném ostrově o celou třetinu.

Island se tak dostal do paradoxní situace. Navenek se prezentuje jako ostrov plný přírodních krás a téměř nulového znečištění, ve skutečnosti ale nabral opačný kurz.

Zatímco v Evropské unii za posledních 20 let roční emise CO2 klesly z 9,1 na 7,9 tuny na obyvatele, Island naopak vypouští dvakrát více - téměř šestnáct tun. V relativním nárůstu tak přeskočil i Indii nebo Čínu.

Nepopírají to ani majitelé hliníkáren. Přišli ovšem s kuriózním vysvětlením: Island se musí obětovat ve jménu světového klimatu.

»Umístění hliníkárny na Islandu, kde je zásobována elektřinou z vodní elektrárny namísto proudu získaného spalováním fosilních paliv, pomůže snížit globální emise CO2,« argumentuje Thorsteinn Hilmarsson z firmy Alcoa.

Možná ještě více než emise ovšem Islanďanům vadí fakt, že předchozí vlády šly hliníkárenským gigantům na ruku. Stát si například vzal od evropských bank půjčky na výstavbu gigantické vodní elektrárny Kárahnjúkar, která od loňského roku živí závod firmy Alcoa v Reydarfjörduru.

Jde v podstatě o PPP projekt převrácený na hlavu. Stát za své postavil elektrárnu a světová hliníkárenská jednička se zavázala, že bude proud odebírat a investici tak postupně umořovat.

A model by možná i fungoval, kdyby nepřišel krach islandských bank a jejich zestátnění.

Když se projekt Kárahnjúkar začínal stavět, spočítal Reykjavík návratnost investice ve výši jedné miliardy dolarů na zhruba 20 let.

»Elektrárna nikdy nebude vydělávat a islandští daňoví poplatníci budou firmu Alcoa platit ze svého,« varoval v roce 2003 ekonom Thorsteinn Siglaugsson z Islandské agentury ochrany přírody.

Vláda chce rychlé peníze

Ve srovnání s dneškem je jeho studie ještě optimistická. Před sedmi lety se totiž za dolar platilo kolem 70 islandských korun. Dnes se domácí měna sice trochu zmátořila z finanční krize, která ostrovem před dvěma lety otřásla, i tak je ale dolar za 118 korun.

Na Islandu se mezitím vyměnila vláda. Ta současná pod vedením Jóhanny Sigurdadóttirové už místo splácení obří investice do zelené energie upřednostňuje rychlé peníze, tedy prodej přírodních zdrojů.

A našla i kupce. Kanadská společnost Magma Energy se uchází o HS Orka, třetí největší elektrárenskou společnost na Islandu. Kanaďané vlastní už téměř polovinu firmy a za zbytek nabízejí Reykjavíku 44 milionů dolarů.

Pro Magma Energy by téměř stoprocentní vlastnictví firmy HS Orka bylo investicí desetiletí. Kromě stávajících tří hliníkáren jsou totiž další tři ve hře. A všechny budou potřebovat dodávat levnou energii.

Stát by zase získal hotovost do eráru, v němž zeje díra v přepočtu za 400 milionů dolarů. »Island bojuje s odlivem zahraničního kapitálu a ty peníze by se hodily. Na druhou stranu je to citlivá věc, protože mnoho Islanďanů to pokládá za výprodej vlastní země cizincům,« říká Omar Valdimarsson, zpravodaj agentury Bloomberg.

S tím souhlasí i Björn Thór Arnarson, šéfanalytik islandské Obchodní komory. »Islandu se nedaří lákat investory z ciziny. Mimo jiné i proto, že se bojí, že politici změní názor a z dohod vycouvají,« argumentuje.

Björk a její dinosauři

V případě Magma Energy vláda zatím váhá a předběžnou dohodu uložila k ledu. Jinak poklidní Islanďané totiž dali najevo, že jsou jiného názoru. Podle průzkumu Gallupova ústavu si odprodej obnovitelných zdrojů do cizích rukou nepřeje 85 procent z nich.

Na obranu islandské přírody, z níž by Kanaďané těžili levnou energii, vystoupila i vůbec největší islandská celebrita, zpěvačka Björk.

»Vyzývám vládu, aby udělala vše pro to, aby obchodu zabránila. Je to nestoudný kšeft, který přímo odporuje snaze o nový přístup k energetické politice této země,« napsala letos v srpnu v petici, kterou formou koncertu podpořila třeba i u nás populární kapela Sigur Rós.

Logika je podle Björk jasná. »Proč by zrovna Island měl krmit dinosaury z éry průmyslové revoluce?« podotkla na adresu hliníkáren.

Čistě ekonomický důvod by tu byl. Když totiž místo technologie z 19. století začali Islanďané podporovat produkty 21. století, tvrdě pohořeli.

Nerozvážné investice a silně nadhodnocené finanční deriváty, za nimiž nebyla skutečná hodnota, poslali Island před dvěma lety k zemi. A ledový ostrov od té doby marně hledá odvětví, které by do státní kasy přivedlo možná trochu špinavé, ale o to stabilnější peníze.

Jestli se Island nějak z krize poučil, pak v tom, že krmit nenažraného dinosaura je někdy lepší než nabízet klidný přístav přelétavému kapitálu.

AUTOR: Blahoslav Hruška
Reykjavík

Island si kromě přírodních krás připsal další prvenství: v přepočtu na obyvatele je největším výrobcem hliníku na světě.

Zdroj: www.ihned.cz