Bojovník proti zelené ideologii, prezident Václav Klaus, se v jednom rozhovoru pro HN svěřil, že ačkoli nemá rád environmentalisty, žije velmi ekologicky a šetří, kde se dá. Zatímco on chodí po Pražském hradě a zhasíná zbytečně svítící žárovky, jeho tajemník Ladislav Jakl naopak světla rozsvěcuje, neboť je přesvědčen, že občané chtějí, aby sídlo zářilo.
Anekdota o prezidentovi-ekologovi není zajímavá jen tím, jak krásně se lidé na Hradě doplňují, vytvářejíce kompaktní celek složený z vnitřně napjatých protikladů. Klausova bytostná potřeba úspor stojí za pozornost, protože si moc nerozumí s tím, jak prezident vystupuje proti rušení stowattových žárovek. Srdce ekologa by velelo plýtvavé žárovky vyhazovat, prezident přesto vstupuje na barikádu a volá po návratu "rozzářené vlasatice".
Důvod, proč se prezident dopouští pro něj tak nezvykle nekonzistentního jednání, je v tom, že za smrt stowattovky může Evropská unie. Ani tady se ale hlava státu nedrží svých dřívějších názorů a postojů. Nerozhodovala přece bruselská byrokracie, nýbrž samy členské země, které se shodly na tom, že šetřit se dá začít i tímto způsobem. Nejde tedy o samovolné administrativní rozhodnutí, jak říkává prezident, nýbrž o rozhodnutí politické, podpořené nepřímým mandátem, který Václav Klaus tak uznává. Kdo chce něco na konci "stovek" změnit, neměl by se samozvaně hlásit ke zběsilému zkupování posledních kousků tohoto hrubě nedoceněného zboží, jak to činí hlava české státu, ale měl by ostře vstoupit do politiky a přesvědčit o své pravdě většinu, která se - půjde-li o racionální důvody - jistě nechá strhnout opačným směrem.
V racionalitě, která bývala základem liberálních demokracií, je ovšem problém. Většina argumentů proti právní, a tím i faktické likvidaci stowattových žárovek má silný emocionální podtext (prezidentovo gesto nevyjímaje, je to projev reaktivní energie, hnané nenávistí vůči uměle vytvořenému nepříteli, kterého Klaus potřebuje, aby mohl jako homo politicus existovat), někdy je to dokonce jediný obsah protestu, který získává nepřehlédnutelné komické rozměry: Budeme si nyní kazit oči matným světlem ekožárovek; zmizí poetický náboj staré edisonovky s vláknem, přijdou ošklivé a chladné žárovky a žádný básník už nebude opěvovat tento zázrak lidské vynalézavosti jako nezapomenutelný klasik Vítězslav Nezval.
Dojde-li ve sporu na poetizaci ztráty, jdou žerty stranou. Tady se musí dít něco velmi vážného. Nepřicházíme o kus duše, nebudeme-li mít možnost našroubovat svou milovanou stovku a budeme nuceni kroutit "oslabenou" šedesátku?
Český salonní konzervatismus tu dosahuje svého kýčovitého vrcholu: nad koncem favorita, zmizením žluťáska, parní lokomotivy, počítače XT, klasické fotografie a filmu ani padesátníků prakticky nikdo neplakal, nad žárovkou dnes už mírně absurdního výkonu se v médiích pořádají tryzny, které mají u některých novinových autorů nefalšovaný rodinný charakter (pláče celá rodina).
I ten Nezval (pozor, přátele konzervativci, byl to komunista!) se hodí, přestože jeho básnické nadšení nepatřilo geniální konstrukci Edisonova vynálezu, nýbrž proměnám světa, jež umožnil. Nezval byl optimista technického pokroku, ne ten, jenž přeplněn sebedojetím pláče pro mizení starých věcí. Smrt stovky by tento básník lehce přežil.
Ale zpátky od emocí k ratiu: jediné, které u konce klasické žárovky jednoho výkonu přece jen zbývá, je námitka výběru a poznání. Každý by měl mít možnost dojít sám od sebe k tomu, že kupovat žárovky s vysokou spotřebou je nejen ekonomicky nevýhodné, ale i ekologicky bezohledné. Na to se nedá skoro nic namítnout. Snad dvě maličkosti: v některých případech by se na takové poznání mohlo čekat třeba i několik desítek let, což je vzhledem k neblahým energetickým a ekologickým výhledům trochu luxusní doba.
A za druhé: případ pana prezidenta to není, ten se přece v HN již přiznal, že ekologicky prohlédl už dávno.
AUTOR: Petr Fischer
AUTOR-WEB: www.ihned.cz/autori
Zdroj: www.ihned.cz
