Pro výrobu zvláštní izolační směsi použil podnikatel jako jednu ze surovin popílek, zachytávaný k tomu určeným zařízením ze spalných plynů odcházejících z fluidního uhelného kotle jedné teplárny. Pro výrobu této směsi, sloužící pro zatěsnění doutnajícího uhelného odvalu, si zajistil vše potřebné tak, aby tato směs se stala před její aplikací výrobkem - laboratorní analýzy, podnikovou technickou normu apod. Takto vzniklý výrobek si nechal příslušným oprávněných úřadem certifikovat. Současně ale postupoval stejně i v případě popílku, se kterým potom zacházel rovněž jako s výrobkem, který proto nepodléhal odpadovým předpisům. Byl postup podnikatele správný?
Jak pravidelný čtenář této rubriky zjistí, obvykle kladou dotazy zástupci podnikatelské sféry, většinou poté, co se domnívají, že jim veřejná správa, vyzbrojená odpadovým zákonem a navazujícími předpisy, klade podmínky, nadměrně omezující jejich aktivity. Tentokráte je to ale naopak a otázka je položena proto, že vznikla nejistota, zda certifikační kroky, téměř manévry, nastolené v tomto případě, nepřekročily obvyklé meze a důvody, proč k nim přistupujeme.
Po seznámení se s dokumentací jsem zjistil, že energetický podnik vyrábí teplo ve dvou fluidních kotlích, ze kterých odpadá značné množství popílku. Do paliva je přidáván pro odsíření jemně mletý vápenec, takže popílek obsahuje určité množství „páleného vápna" a je možno ho s výhodou použít při výrobě litých směsí, které se chovají jako malta či beton a po vytvrdnutí vykazují při dostatečně silné vrstvě výborné izolační vlastnosti - prakticky zcela uzavřou izolovaný objekt před vzdušným kyslíkem. Tento popílek je odpadem, podle katalogu odpadů snad směsí 10 01 02 a 10 01 05 (není pro nás podstatné), a jako takový je zřejmě i jeho původcem evidován a ohlašován. Způsob zacházení s tímto odpadem (po právní stránce) u původce jsem nezkoumal, netýká se našeho problému.
Jsem velkým příznivcem technicky vtipného a ekonomicky efektivního využívání odpadu s co nejmenšími administrativními povinnostmi, případně příznivcem toho, aby nějaký produkt nebyl za odpad vůbec považován, je-li bezprostředně použit, a jeho použití neohrožuje životní prostředí. V našem případě ale považuji za prokázané, že tento popílek odpadem byl a bylo proto třeba se s tím nějak vyrovnat. Bylo by logické, kdyby tento materiál byl jako odpad fyzicky převzat, v našem případě nasát do autocisterny, převezen na místo aplikace izolační směsi, která se vyráběla přímo v místě použití a to bezprostředně před aplikací, tam předán jako jedna ze surovin pro certifikovaný výrobek „izolační stavební směs" a tím zmizel ze „světa odpadů".
Evidence pro nakládání s popílkem by byla možná buď s účastí dopravce nebo bez něj - viz rovněž můj dřívější článek o přebírání odpadů do vlastnictví. Převezení popílku na stavbu by evidoval jeho původce, který by ho na stavbě předal provozovateli zařízení podle ustanovení § 14, odst.2, potom by byl dopravce jen „špeditér" bez právního vztahu k odpadu. Nebo by to byl dopravce, který by musel být oprávněnou osobou a ve druhém kroku „stavebník" - podrobnosti by překročily rámec tohoto článku.
Realita byla ovšem taková, že výrobce směsi se rozhodl (důvod neznám), že nejen izolační směs, ale už i surovina pro její výrobu, tedy popílek, bude výrobkem. Za tím účelem si zpracoval podnikovou technickou normu, v jejímž předmětu uvádí, že „stanovuje požadavky na kvalitu popílku jako specifického výrobku určeného jako vstupní materiál pro následnou výrobu ..." Je však nejasné, kdo tento popílek jako výrobek „vyrábí". Teplárenská společnost - původce odpadu jistě ne, ta produkuje odpad. Takže zbývá tvůrce normy, který je odběratelem a uživatelem popílku a následně i výrobcem směsi - pracovně Uhelný Izolátor, a.s.(dále jen UI). Ale na jakém zařízení ten výrobek vyrábí a technicky jak? Pokud by totiž chtěl UI a.s. využít ustanovení druhého odstavce § 14 zákona, musel by potom odpad přebírat od původce se všemi důsledky a nějakou „výrobní operací" v nějakém konkrétném zařízení, kde je popílek-odpad proudem vstupujícím a popílek-výrobek proudem vystupujícím, docílit kýžené právní změny. Pokud se obrátím k uvedené podnikové normě, potom se v části Technologický postup výroby dočtu:
„Vstupními surovinami pro výrobu jsou nerostné zbytky po spalování uhlí ve fluidních kotlích ... Jako aditivum je do topeniště dávkován vápenec, čímž dochází k obohacování produktu vápnem ... Tuhé zbytky po spalování uhlí unášené kouřovými plyny jsou oddělovány v sérii odlučovačů a dále unášeny systémem dopravníků do sil, kde dochází k homogenizaci, poté je popílek dávkován do cisteren."
Citovaný text je pro použití v podnikové normě zjevně zmatečný, protože se kromě poslední věty týká výhradně procesů a pochodů, které probíhají v teplárně a jejichž výsledkem je odpad, nikoli výrobek. Navíc je zjevnou nepravdou, že tyto úkony dělá společnost UI, která je tvůrce normy, tedy „výrobce výrobku" - ty se dějí zcela bez vlivu toho, kam se popílek následně jako surovina umístí, protože popílek, který je předmětem normy, je důsledkem výroby tepla.
Zbývá tedy poslední věta, hovořící o nadávkování popílku, stále ještě jako odpadu, do cisterny. A snad i věta první následného odstavce, kde se uvádí, že popílek je přepravován v autocisternách do výroben - zde je uvedeno několik možných míst. Je tedy na zvážení, zda odběr odpadu autocisternou ze skladovacího sila a jeho převezení do místa jeho zpracování může být považováno za „výrobu" nebo úkon obdobný, který postačí k tomu, aby se z odpadu stal výrobek. Zejména, pokud je v podnikové normě v tomto odstavci dále uvedeno, že v autocisternách „ ... nedochází ke změně zrnitosti a chemického složení a změně fyzikálních a chemických vlastností ..." Navíc je zjevné, že i na jiná místa případného využití či odstranění (nejen pro potřebu UI, a.s., ale třeba na skládku) se tento popílek-odpad může vozit v autocisternách a to bez toho, že by tato technická operace (přeprava popílku) byla považována za důvod jeho změny na výrobek.
Navazující kroky jmenované společnosti, vedoucí k získání certifikátu na výrobek „Fluidní popílek pro výrobu .......typ XX", vykazují stejné nesrovnalosti a věcné vady jako vypracování podnikové normy a jen dále prohlubují formálnost takových kroků. Například ve „Zprávě o výsledku posouzení systému řízení výroby", bez kterého nelze certifikovat, se uvádí, že výrobcem je UI, a.s., ale jako výrobna je označena příslušná teplárna na adrese, kde skutečně provoz stojí. V „Protokolu o výsledku certifikace" výrobku je v části 4. Posouzení systému řízení výroby uvedeno, že dne ... provedl příslušný certifikační orgán prověrku systému řízení výroby, „který odpovídá technické dokumentaci". Protože je nepochybné, že na naplnění autocisterny popílkem a jeho převezení na místo výroby izolační směsi technická dokumentace není (ostatně nejde o žádnou výrobu se samostatným systémem řízení), mohl tím tento orgán myslet jen teplárenské procesy, provázené vznikem popílku-odpadu, které však s činností společnosti UI, a.s. nijak nesouvisejí.
Není předmětem tohoto článku podrobně zkoumat certifikační proces (neměl jsem k tomu ani vše potřebné), neboť čtenář i z těch několika ukázek sám pozná, že některé jeho části byly až úsměvné. Jsem přesvědčen, že vypracování podnikové normy a následný certifikační proces zakončený vydáním formálně bezvadného, ale věcně bezcenného, certifikátu byly jen manévrem k tomu, aby nebylo s popílkem nutné při jeho dopravě na stavbu nakládat jako s odpadem.
Ještě považuji za potřebné posoudit, jak toto administrativní pochybení, o kterém jsem zcela přesvědčen, že nastalo, mohlo ohrozit životní prostředí. Vlastní technické zacházení s popílkem bylo zjevně identické, ať se vozil jako odpad nebo výrobek, rovněž tak následné zacházení s ním (výroba směsi). Nebezpečí toho, že u popílku-výrobku odpadla povinnost podrobné evidence dalšího nakládání s ním, tkví v tom, že množství popílku-odpadu, odebrané z teplárny, nemuselo být identické s množstvím, které bylo užito na výrobu izolační směsi. Neměl jsem však k dispozici žádnou výrobní či odpadářskou evidenci, na základě které by bylo možno takovou obavu potvrdit či vyvrátit. S ohledem na většinou velmi nízké obsahy sledovaných škodlivin a tedy malou objektivní nebezpečnost popílku lze říci, že nebezpečí ohrožení ŽP není velké, byť ho při velkých objemech materiálu nelze zcela vyloučit.
Jsem toho názoru, že výše uvedený případ je další ukázkou toho, jak v zákoně o odpadech chybí pojem druhotné suroviny, který, pokud by byl důsledně provázán s dalšími „instituty" tohoto předpisu, by mnohé konkrétní situace mohl výrazně zjednodušit. Dále ukazuje (znovu a znovu) na to, že zákon o odpadech neřeší okamžik, kdy se odpad stal již výrobkem či jeho součástí, kdy tedy přestane podléhat odpadovým předpisům, ani jaké procesní nebo alespoň technické (výrobní) kroky je třeba udělat k tomu, abych odpad za výrobek či jeho součást mohl právem považovat.
Závěr a zobecnění.
Současný neuspokojivý právní stav v této části odpadových předpisů dává široké pole působnosti jak veřejné správě, aby (třeba i v dobré víře) nutila podnikatelskou sféru ke krokům, které nemají oporu v zákoně a jsou pouze úřednickým výkladem toho, co v zákoně není, ale i podnikatelům ke krokům, které (třeba také v dobré víře) nastolují pseudo- právní stav.
V současné situaci, kdy příslušné ustanovení v zákoně chybí, považuji za logické, kdyby podmínkou toho, aby se v praxi z odpadu stal výrobek, tedy neodpad, byl nějaký skutečný technologický - výrobní úkon. Například fyzikální (mechanické, tepelné) či chemické nebo biologické působení na odpad, jeho naředění na koncentraci přijatelnou pro další použití, jeho smíchání s jinou surovinou apod.
Odpověď:
Převést odpad na výrobek nelze dle mého přesvědčení jinak, než tím, že ho zpracuji na konkrétním zařízení konkrétním technologickým postupem tak, že nový produkt se od produktu původního bude věcně (materiálově) lišit. Převést odpad na výrobek může pochopitelně jak jeho původce, tak i následný uživatel (pověřená osoba), ale proces vzniku odpadu a proces vzniku výrobku z odpadu musí být transparentně oddělen. V našem případě se to nestalo - změna odpadu na výrobek byla jen zcela formální a proto nezákonná. S popílkem mělo být i nadále zacházeno jako s odpadem. Normotvorné a následné certifikační kroky byly zneužitím tohoto systému.
P.S.
Aniž si troufám posuzovat úroveň a mechanizmy certifikačních procesů, se kterými mám jen nedostatečné osobní skutečnosti, ukazuje mi tento případ na to, že formalizmus nabývá vrchu i tam, kde by člověk čekal především technické posuzování. Nejsem si jist, zda nejsme velmi učenlivými žáky našich bruselských učitelů.
Zdroj: Ing. M. Barchánek, soudní znalec
