Otázka:
„Pan A (fyzická osoba) prováděl demolici objektu v obci č.1. Na část této demolice a odvoz stavebního odpadu si objednal fyzickou osobu oprávněnou k podnikání pana B. V textu objednávky je uvedeno, že vybourané zdivo, kamenivo a zemina bude dle dohody s vlastníkem pozemku panem D (fyzická osoba) uloženo v rámci rekultivace v obci č.2. Pan B si jako nižšího dodavatele objednal pana C - fyzickou osobu oprávněnou k podnikání na převoz stavebních odpadů do obce č.2. Veškeré práce provedl a následně vyfakturoval, včetně odvozu SDO pan B panu A jako bourací práce.
Kdo tedy v tomto případě porušil zákon o odpadech?
Převzal pan B odpad do svého vlastnictví na základě takovéto objednávky a fakturace?
Porušil pan D zákon o odpadech? Ve věci rekultivace svých pozemků v obci č.2 udělil totiž plnou moc panu A.
Lze využít v tomto případu zákon o přestupcích?"
Pro úplnost dodávám, že výše uvedená otázka, spíše jejich soubor, byla takto položena (soudě podle mailové adresy) aktivním úředníkem praktikujícím v oboru odpady z obce s rozšířenou působností.
Takto koncipovaná otázka není nová a „demoliční problémy a nejistoty" zaujímají v úřednické praxi odpadových oddělení referátů ochrany životního prostředí nemalý prostor. Zadání je popsáno zcela jasně a přesně, ale otázka trpí jednou vadou - že tazatel totiž nepochybuje o tom, že jde o odpad. Zkoumejme tedy problém nejprve z této strany.
Situaci je možno jinými slovy popsat i tak, že pan A potřeboval cosi na svém objektu zbourat a pan D naopak potřeboval inertní materiál pro použití na svém pozemku. V otázce je uvedeno slovo „rekultivace", jehož význam nemohu zkoumat a považuji tedy za prokázané, že šlo skutečně o uložení demoličního materiálu „řádným způsobem". Tedy způsobem buď stavebním úřadem povoleným (pokud šlo o činnosti regulované stavebním zákonem), nebo způsobem, který neohrozí veřejný pořádek, životní prostředí apod. Za způsob „neřádný" bych osobně považoval například navezení tohoto materiálu (v množství několika nákladních aut) na pozemek pana D na hromadu a ponechání ho svému osudu. Druhou podmínkou pro další úvahy je předpoklad, že jde o inertní materiál (v otázce uvedeno cihly, kámen, zemina), který nemá nebezpečné vlastnosti. Přesněji, že pokud při demolici vzniknou i jiné než inertní materiály, například zbytky střešní lepenky, nebudou ukládány na pozemku pana D, ale bude s nimi naloženo jinak.
Pokud tedy budou splněny uvedené předpoklady, potom se pánové A a D dohodli, třeba v golfovém klubu, jehož jsou oba váženými členy, že zajistí „pohyb materiálu", který je pro obě strany výhodný. Pan A nemusí shánět možnost „kam s ním", pan B potom nemusí shánět možnost „kdo ho vzít". Je-li tomu ovšem takto, potom není důvod se domnívat, že by se tento demoliční materiál stal rozhodnutím vlastníka bourané stavby odpadem, protože se ho nechce zbavit, má pro něj jasné a zákonné použití, někdo jiný právě takový materiál potřebuje a musel by si ho zajistit jinak. Již delší dobu jsem přesvědčen, že v nejistotě je rozhodujícím (i v souladu se současnými názory EU) kritériem přímá použitelnost materiálu a jeho nezávadnost pro zdraví a ŽP. A v našem případu je obojí bez problémů splněno.
Otázka odpad či materiál je v případě materiálu ze stavebních demolic (ale i stavebních zbytků vzniklých při stavbě) navíc komplikována tím, že podle zákona o odpadech, pokud ho čteme a promýšlíme důsledně tak, jak je napsán, není fyzická osoba původcem odpadu nikdy. Definice uvedená v § 4 písmeno p) je zcela jasná a za původce odpadu je považována ve smyslu zákona pouze osoba podnikatelská (právnická či fyzická oprávněná k podnikání), tedy nikoli pan A z našeho případu. A protože odpad bez původce jaksi nemůže být a všechny povinnosti ze zákona včetně sankcí za jejich neplnění jsou směřovány na původce odpadů (potažmo na ty podnikatelské osoby, které je od původce převezmou), nelze s panem A podle zákona o odpadech jakkoli efektivně zacházet. (Rozšíření § 69 zákona jednou z novel o několik drobných výjimek je procesně prakticky nepoužitelné.) To vše v okamžiku, kdy si bude svoji demolici provádět vlastními silami a nalámané cihly vozit na svém přívěsu do obce 2 panu D.
Lze naopak chování pana A (pokud by vše prováděl vlastními silami) kontrolovat podle zákona přestupkového, kde jsou v ustanovení § 47 uvedeny přestupky proti veřejnému pořádku. Pokud tedy bude bourat i v noci a poruší noční klid (písmeno b), bude se mu materiál sesouvat na chodník nebo při přepravě padat na vozovku - neoprávněně zabere nebo znečistí veřejné prostranství (písmena d a g) nebo navíc při uvedených činnostech neuposlechne napomenutí veřejného činitele (písmeno a). A nemohu vyloučit, že by se v přestupkovém zákoně našly i další možnosti, kterými by bylo možno pana A regulovat, pokud by jeho činnost nebyla v souladu s občanskými právy a povinnostmi.
Pan A se ovšem dále rozhodl, že si netroufá provést demolici svépomocí a proto si na takovou práci někoho najme. Z otázky vyplývá, že si najal stavební firmu, tedy podnikatele, se kterým uzavřeli řádnou dodavatelskou smlouvu. A nabízí se tedy otázka, zda firma, která by za určitých okolností mohla být původcem odpadů, jím je nebo nikoli. Nebo jinak, zda dohoda pánů A a D z golfového klubu, že si předají materiály, je primérní a tím je demoliční materiál „jednou pro vždy" vyňat s gesce odpadových předpisů. Osobně se domnívám, že automaticky tomu tak není a to proto, že hlavní roli v tomto rozhodování může hrát znění smlouvy o dílo.
Pokud tedy bude ve smlouvě uvedeno, že získaný demoliční materiál je odpad, podobně v subdodavatelské smlouvě na dopravu, pokud se firma B bude považovat za původce a jako taková (případně i firma C jako dopravce) si tento materiál začlení do své evidence odpadů podle § 39 zákona, potom považuji za prokázané, že v řetězci subjektů od A do D je nejméně od písmena B, tedy od demoliční firmy, materiál třeba považovat za odpad se všemi důsledky. A to proto, že firma B zapsáním materiálu mezi odpady ve smyslu zákona deklarovala, byť nepřímo, že se materiálu chce zbavit.
Pokud ve smlouvě naopak nebude o odpadech ani zmínka nebo tam bude slovo odpady jen v obecném, nikoli zákonném, slova smyslu, demoliční firma je nezařadí do evidence apod., potom jde o vznik a dopravu obecného materiálu, neboť je prokázáno, že se ho nikdo nezbavuje, ale pouze ho získává, převáží a používá.
V otázce je uvedeno, že „veškeré práce provedl a následně vyfakturoval, včetně odvozu SDO pan B panu A jako bourací práce". Má-li tato věta znamenat, že předmětem smlouvy o dílo mezi A a B byly pouze bourací práce a nikoli ustanovení o tom, co se bude dít s materiálem, potom jsem toho názoru, že o odpady nešlo a ani jít nemohlo. Situaci by mohla zkomplikovat snad jen subdodavatelská smlouva, o které se však otázka nezmiňuje. Nelze však předpokládat, že by si dopravce komplikoval situaci při přepravě stavební suti tím, že by „nakládal s odpady", zcela vyloučit to ovšem nelze.
Odpovědi by za splnění výše uvedených podmínek a při určitých nejistotách mohly být takovéto.
Kdo tedy v tomto případě porušil zákon o odpadech?"
Nikdo.
„Převzal pan B odpad do svého vlastnictví na základě takovéto objednávky a fakturace?"
Pokud byly smluveny a fakturovány jen bourací práce (s následným odvozem) a ve smlouvě, případně ve faktuře, se nijak o odpadech ve smyslu zákona nemluvilo, potom žádné odpady nevznikly, stavební suť byla získána, nakládána, dopravována a uložena jako obecný materiál.
„Porušil pan D zákon o odpadech? Ve věci rekultivace svých pozemků v obci č.2 udělil totiž plnou moc panu A."
Neporušil, nešlo o odpady. Plná moc není v našem případě relevantní.
„Lze využít v tomto případu zákon o přestupcích?"
Podle mého názoru k žádnému přestupku nedošlo.
Poznámka:
Text smlouvy je v takovýchto případech podle mého přesvědčení proto tak významný, že je to jediný hmatatelný „důkaz" toho, co si o materiálu smluvní strany myslely, jak k němu od počátku přistupovaly. Je to vlastně písemná deklarace jejich názoru, jejich vztahu ke spornému materiálu, který je jako podmínka správného určení odpad či materiál zásadní.
autor: Ing. M. Barchánek
soudní znalec
